Všichni psi jsou výsledkem lidské činnosti. Podle svých potřeb člověk psa šlechtil a tak vznikla plemena - samozřejmě různá podle potřeb a cílů člověka. Každá rasa psa tedy sloužila k jiným účelům a podle toho se formoval nejen exteriér, ale také povahové vlastnosti. My v průběhu výchovy i učení musíme s tímto faktem počítat a uvědomíme-li si ještě i skutečnost, že každý jedinec má předpoklady plemene, ale i svoji genetickou výbavu z linie rodičů, zjistíme, že každý pes je svoji osobností. Někdy je nutné ještě přidat i nedostatek nebo přímo absenci rané socializace, která má na vývoj povahy také značný vliv. Pokud dokážeme výchovu přizpůsobit daným skutečnostem, nebudeme mít doma neovladatelnou dělovou kouli, ale spokojeného kamaráda a parťáka na mnoho let. Vybírejme si proto rasu ne jen podle toho jak vypadá, ale také podle předpokládaných vlastností plemene a hlavně podle povahy daného jedince. Mnohdy si psa ani nevybereme, je nám životem tak nějak přidělen a přesto jde i tento tvor vychovat nebo převychovat. Je jen třeba si uvědomit a poznat jeho klady a zápory v celé šíři a pracovat s nimi. Co vše může vést k těžkostem, s kterými je nutné při výchově počítat?
Již tu bylo naznačeno, že v první řadě nevhodný výběr. Každé mládě je krásné, úžasné a svádí k tomu, zapomenout na všechna svá předsevzetí. Zde je každá rada drahá. Nejlépe snad, pokud je to možné, když půjdete několikrát se podívat na celý vrh, nejen že trošku ta krása zevšední, ale také si začnete uvědomovat více rozdíly mezi nimi. Při výchově určitě bude třeba úplně jiný přístup k motivaci u mírného psa, který je třeba i nejistý než u aktivního tvrdohlavce. Každý z nich lze dobře vychovat, jen je třeba tomu výchovu přizpůsobit.
Častou příčinou problémů s výchovou bývá slabá nebo téměř žádná socializace, především v rané fázi života. Stává se to především u štěňat, která pocházejí ze špatných chovů. Bohužel cena těchto štěňat bývá často výrazně nižší než je obvyklé a proto si je pořizují především nezkušení majitelé. Ale všechny těžkosti, vzniklé ze špatné socializace, jdou úplně odstranit nebo alespoň výrazně zmírnit. Jen přístup k učení musí být trpělivý, ale důsledný, postupovat po malých krocích a radovat se z dílčích dosažených úspěchů a naučit se předcházet problémovým situacím.
Nedá se opominout ani nemoc, která často vede k problematickému chování nebo nečekané reakci psa. Úplná nebo částečná hluchota či slepota, těžká onemocnění pohybového aparátu nebo kostry, to vše může vést až k naprosté ignoraci našich povelů a my si vynucováním velmi narušíme harmonii vztahu. Každý pes je pravidelně očkován a pokud máme kvalitní veterinární kliniku, měla by před podáním vakcíny proběhnout preventivní prohlídka. Dá se tedy předpokládat, že daný problém se nevyskytuje až tak často.
A co člověk?? Kde ten se podílí na problémech s výchovou? Dá se směle říci, že největší měrou. Vždy na našich školách vysvětlujeme, že nebudeme učit štěně, ale budeme učit člověka, jak má štěně vychovat, aby byl jejich společný život plný radosti a souhry. A nejčastější chyby člověka?
Komunikace - hlas i řeč těla jsou velmi důležité, neboť pro psy jsou základními prvky komunikace. V hlase musí být rozeznat přátelská chvála, věcný povel nebo vážná výtka. Řeč těla je mnohem složitější, než my ji vnímáme. Často mají naše pohyby rukou, očí... jiný význam než vidí náš pes a dochází k častému nepochopení. Jako příklad lze použít častou klasiku - lákáte štěně, aby přišlo k vám velmi vážným hlasem, stejným jakým pronášíte i výtky a štěně sice jde, ale pomalu a obezřetně. Je zmatené, možná vysílá i konejšivé signály. Vy se hrozivě rozběhnete směrem k němu, čímž dáte i tělem najevo, že je něco špatně a tím štěně buď zastavíte úplně, v horším případě bude před vámi utíkat. Zde je dobré vědět, že z vašeho hlasu i těla musí být patrné zaujetí a chuť motivovat. a vaše řeč těla musí být v souladu s intonací hlasu. A patří sem i výtka samotná - nikdy ji nemůžu použít, pokud daný povel není již dobře naučený a upevněný.
Mnoho je špatně, málo rovněž. Často dnes diskutovanou otázkou je svoboda rozhodování u psa. Platí zde beze zbytku první věta - mnoho i málo je špatně. Jenže zde musíme množství svobodného rozhodování "načasovat" podle povahy psa. Žádná kniha, žádný internet, žádný teoretik - jen vy nebo dobrý trenér vám může pomoci odhadnout míru svobody. Záměrně používám slova "dobrý" trenér", neboť i toto musíme volit s rozvahou.
Někdy ano, někdy ne. Jedna z častých chyb člověka. Nastavíme pravidla, která dodržujeme jen tehdy, kdy chceme my. Jenže pes není hloupé stvoření, brzy zjistí, že není třeba vás brát až zase tak vážně a poslechne, jen když nemá nic důležitějšího na práci. Častým příkladem jsou právě návštěvy přátel u štěněte, případně naše procházka se psem - ve snaze pochlubit se právě naučeným, ale neupevněným povelem. V rušivém prostředí ještě štěně neuposlechne a my raději povel nedokončíme, protože před lidmi se tak trochu stydíme.
Špatné načasování chvály nebo výtky - vždy musí být chvála za žádoucí chování nebo výtka za nežádoucí chování pronesena v naprosto správnou chvíli. V opačném případě podporujete pravý opak toho, co od psa požadujeme. Často je doprovázeno špatné načasování chybějícím očním kontaktem mezi psem a vámi. Málokdo má tuto vlastnost danou už přímo do vínku, proto se ji mnozí z nás musí nejdříve učit. Používáme při našem tréninku dvě metody - společné cvičení dvou osob, kdy trenér pomocí vyřčených písmen upozorňuje majitele o špatném či dobrém načasování. Druhou variantou je, že jakákoliv osoba natáčí na video různé alternativy učení a majitel s trenérem potom proberou společně klady a zápory.
Mnoho se toho již napsalo o inteligenci psa. Myslím, že je lepší se zaměřit na to, co si přejeme, aby náš pes dělal, případně nedělal a na způsob metody učení. Hodnocení inteligence totiž většinou ovlivňuje představa hodnotitele, jaký by měl pes podle něj být. A dokonce se nebere v potaz ani plemenná predispozice. Potíž potom není v psovi, ale v systému výchovy a učení. My musíme dokázat využít jeho silných i slabých stránek a mít vedle sebe vynikajícího společníka a spokojených mnoho let spolu.
Haf a pac Lida
Těším se na tebe na některé z mých víkendovek.
Když řeším jakýkoliv problém nebo brouzdám po internetu, vždy slyším (čtu): "Já mu dám odměnu" nebo komentář, který radí: "Musíte mu dát odměnu!" Ano, na tom není nic špatného. Jen bych se dnes ráda zastavila právě u těch odměn. Nedávno jsem se zúčastnila jednoho workshopu, kde se právě o odměnách mluvilo, ale bylo jasné, že obě strany mají na mysli pamlsky nebo hračku. Jenže je těch odměn nejen daleko více, ale dokonce jsou chvíle, kdy tvůj milovaný chlupáč přijme raději odměnu jiného typu raději než třeba pamlsek. Nejprve si je tedy zkusíme vyjmenovat:
Hlas:
V našem případě slouží nejen jako odměna, ale i zároveň jako "vysvětlení" psovi, že něco dělá dobře. Používání hlasu jako odměny musí být ovšem spojeno bezpodmínečně s intonací. Bez ní je hlas jako odměnu zbytečné používat. Já pracovně rozlišuji odměny hlasem jako spokojená, radostná a maximální. U spokojené většinou používám velmi milým hlasem "Ty jsi dobráááá!" nebo "To je šikulka". V zásadě jedno co řekneš, jen ten hlas musí být intonačně opravdu milý. Většinou ji používám u běžných, zažitých povelů. Radostná má naprosto stejný postup, jen můj hlas je opravdu radostný a klidně slova opakuji několikrát. Používám radost u dobře splněného povelu, který ještě nemáme moc zažitý nebo je jeho splnění těžší. No a zbývá ta maximální. Slova stejná, jen vyšší level. Klidně přidám tleskání nebo jiné radostné gesto, intonačně přidám maximum na radosti. Poměrně s ní šetřím, používám je hlavně při splněném naprosto novém cviku nebo odvolání od něčeho hodně emotivního.
Mazlení, laskání
Používá se bohužel velice málo a přitom u některých psů má často poměrně velkou efektivitu. A navíc, pokud se ji naučím používat, nepřekvapí mne situace, kdy potřebuji odměnit a nemám žádný pamlsek po ruce. Často slyším, ale můj pes se moc nemazlí. Ano, věřím, je to nevýhoda. Avšak to má kořeny jinde. O tom někdy příště. Tak k naší "ruční" odměně - laskání a mazlení. Nejčastěji je vidět jako "odměna" pohlazení po hlavě. Mnozí z vás tuší, proč mám v tomto případě slovo odměna v uvozovkách. Ano, pro psa hlazení po hlavě opravdovou odměnou není. Možná tam, kde je páníček k psovi hodně vlažný, tak pes přivítá rád hlazení po hlavě jako dotek. O mnoho lepší a účinnější je poplácání, které se hodně používá především u velkých plemen. Ano v tomto případě můžeme o odměně většinou mluvit. I když někdy hodně vlažné poplácání, beze slov nebo téměř bez projevu naši radosti tělem, taky moc parády neudělá. Až se budete příště se svým psem mazlit, sledujte které pohlazení má nejvíc rád. Ovšem hledejte především na horní nebo boční části těla. Těžko se nám bude hned při splnění povelu odměňovat laskáním na břiše.
Ale co se využívá naprosto minimálně, je mazlení v náš prospěch. Co mám na mysli? Pes mi dává najevo, že by se rád mazlil. Pokud je vhodná situace (mám čas nebo prostor), opravdu jen malinko pohladím a hned se zvedám a jdeme trénovat. Cviky, které pes se sice učí, ale nejsou pro něj úplnou novinkou. A jako odměna moje mazlení. U nás to je například 2-3x masáž přední nebo zadní fronty shora dolů. Nebo po boku od hlavy k zadnímu stehnu. Takto jej vlastně naučím přijímat odměnu mazlením a ještě jej zároveň učím, že i mazlení si musí zasloužit. V neposlední řadě také přidávám signály, že já určuji, kdy ano, kdy ne. Jedna důležitá poznámka - nejde to použít vždy, jinak přestane pes dávat najevo, že se chce mazlit a ztratí mazlení jako odměna efekt. Rovněž, pokud někdo má z mazlení rituál a chce jej zachovat, tak využít jiného náznaku.
Pamlsek
Tady snad všichni ví o čem je řeč. Jen mám pocit, že v dnešní době u pamlsku chybí konec. Co je pro mne konec? Stav, kdy psa naučím, že ne vždy pamlsek přijde. Musí se naučit, že právě teď stačí hlas, mazlení, hračka, hra...
Ale o čem bych se chtěla zmínit, jsou druhy pamlsků. Za prvé ne všechny pamlsky vyhovují každému psovi. A za další? Zkusím to vysvětlit na sobě, je to jednodušší. Používám běžně piškoty, mám je snad všude. Určitě jako mnoho z vás. Ale při nácviku na výstavu vždy prošel náš pes testem, který pamlsek je pro něj TOP. A ten jsem nikdy jindy nepoužila, jen při nácviku nebo při samotné výstavě. A ten pamlsek, který byl SUPERTOP používám dodnes při nácviku přivolání. Nebo při nácviku zvládání emotivních situací. Postupně potom přejdu na piškoty.
Hračka
Je málo psů, mimo štěňat, kteří si s hračkou budou hrát jen tak sami. Samozřejmě musí hračky projít selekcí, aby i zde bylo jasné, co je TOP. Používám ji jako odměnu, kterou si pes ode mne vlastně "ulovil". Například po přetahování ,nebo jiné hře ji pustím a nechám mu radost z vítězství. Jen po čase musí !!! přijít nějaké ukončení z mé strany, odebrání dřív než hračka-odměna přestane psa bavit a odejde od ní sám.
Společná hra
Naprosto TOP pro většinu psů. Ano, bohužel si někteří nehrají, ale o tom jindy. O hrách se rozepisovat nebudu, je jich na internetu hodně, některé se naučíme na víkendových. Ale co je zde hodně důležité je radost z tvé strany. Pokud má být společná hra odměnou a budeš se u toho tvářit a myslet jako kaktus, zvol jinou odměnu.
Zvyšování účinnosti odměny
Naprosto jednoduchá věc - kombinace dvou, tří odměn. A nezapomeň, že zvyšovat účinnost je dobré, ale mělo by být s rozmyslem. Ne vždy a stále. Jinak se stane pro psa obyčejnou.
Haf a pac Lída
Není to boj,
není to agresivita,
je to hra.
Obyčejná psí hra.
Ano, velice často čtu nebo slyším: "Můj pes vidí jiného psa a hned po něm startuje!" Je to dnes běžný problém chování psa při setkání s jedinci svého druhu. Možná má problém i zvyšující se tendenci, to nedokážu odhadnout, protože četnost problémů může být způsobena i vyšší informovaností díky internetu. Ale také možná přispívá i nedávná obliba plemen, šlechtěných k psím zápasům. A bohužel v křížencích a psech bezPP typu bull nebude nikdy jistota, že tam nějaký zbytek linie není. Ovšem i zde se s tím dá pracovat, především na ignoraci ostatních psů. Ale to dnes není mým tématem.
Jaké asi jsou důvody, že naši miláčci při setkání s jinými psy jsou rozčilení, dělají scény, dostanou záchvat agrese, obrovsky štěkají, prostě dávají najevo svůj stres? Proč někteří psi jsou při setkání sebevědomí, zůstanou naprosto klidní, krátce se očichají s druhým psem, případně spolu chodí nebo začnou oblíbenou hru na honěnou. Kde tedy hledat tu příčinu? Přátelé, bohužel v nás, v lidech.
Možná někteří z vás zažili volně žijící psy na ulici, smečku, která spolu dobrovolně žila, ve velké shodě a bez problémů. Psi sami při setkání se svými druhy totiž většinou problémy nemají. Člověk je má.
Volně žijící psi mají snahu něco "řešit" pouze v případě, že
Tyto důvody se mohou objevit i u našich civilizovaných psů. Ale z vlastní zkušenosti vím, že při správné výchově potrava ve smečce není žádný problém. Stačí zavést rituál a stanovit jasná pravidla. Rovněž nebezpečí pro štěňata většině fen nehrozí a navíc se to týká v tomto případě pouze smečkových fen. Tady asi každý chovatel bude jednat podle povahových vlastností fen. Takže opravdový důvod nám zůstává už jen jeden. Ano, pokud jsme naše civilizované psy pustili na volno a háravka se mezi nimi vyskytla, byl to problém. Ale pokud byl pes pod kontrolou a věděl, že nemá háravou fenu řešit, problém nenastal. Možná by potom tolik majitelů, trochu hůře socializovaných psů, stále nekřičelo, že na výstavě zase byla háravá fena. Tenhle odstavec možná mnohé z vás popuzuje. Ale víte, kolikrát jsem již za život slyšela: "Nehárá ta vaše fena?" "Ne, nehárá. Jen váš pes olíznul místo kde močila. A teď vám z toho vyšiluje. Ano, přátelé. Mnoho majitelů psů má jako důvod neposlušnosti okamžitou odpověď. Háravka.
Dalším velkým problémem je u setkávání psů vodítko. Mnoho z vás určitě zažilo, kdy v psím parku, na louce, na vycházce byli psi bez vodítka a v pohodě. Při cestě domů jste nasadili vodítko a prvního psa, kterého jste potkali, chtělo vaše zlato "zabít". Vodítko je to nejhorší, co jsme našim psům mohli udělat. Sebrali jsme jim totiž jejich volbu, jejich rituály, uspokojení jejich instinktů. Bohužel se bez něj neobejdeme a tak se s tím musíme naučit zacházet. Nejprve si musíme uvědomit, že pokud jsme jim jejich volbu sebrali, jsou naprosto odkázáni na nás, na naše rozhodnutí. Jak tedy postupovat?
A pro ty, co mají prcky a mlaďochy, vcelku silně postižené v setkávání s jinými psy díky koronaviru, mrkněte na nabídku akcí. Nastartujeme na víkendových společně plán podle psa, abyste v budoucnu tohle nemuseli řešit. Odkazy najdete ve skupině Common sense nebo na blogu www. eref.cz. Pokud chceš raději individuální setkání - napiš. Pokud nebudu moci pomoct, určitě doporučím nějakého dobrého trenéra.
A malinko vzpomínání. V roce 1995 jsme se dostali do Dánska, do kempu ve kterém bylo cca 240 obřích psů. V té době u nás v klubu probíhal takový menší boj o směr výcviku a výchovy. Pozůstatky tehdejší svazarmovské metody výchovy byly ještě silně ve vzduchu. Nám byl tento směr proti srsti, ale jak vlastně dál jsme věděli příliš málo. A proč tedy to Dánsko? Téměř všichni psi byli v tom kempu buď úplně na volno, ale u svého stanu nebo karavanu. Případně (asi ti méně poslušnější, haha) měli kolem sebe ohrádku pro štěňata. Ano, výška ohrádky 50cm, pes nebo psi o váze 50 - 75kg, pro nás tehdy zcela nepochopitelné. A vedle kempu louka, kde běhalo a hrálo si asi 20 - 30 psů. Pravda, ve dvou smečkách, ale ty si naprosto s přehledem tolerovali svůj prostor. Naprosto jsme nechápali - u nás to samé plemeno a v počtu asi 50 zvířat bylo několik dokonce s náhubkem a všichni povinně na vodítku. Možná tam vznikl základ tohoto článku.
Haf a pac Lída
Pokud patříš mezi ty, kteří učí svého psa určitému povelu a stále bez výsledku, může být dnešní moje úvaha pro tebe ta pravá. Zapomeň na to, že tvůj pes pořád nechápe. Přestaň jej na chvíli sledovat a obrať pozornost při nácviku na sebe. Možná tam je ta chybička, kterou budeš muset odstranit.
Zkusím několik příkladů pro lepší pochopení. Pes na tebe nebo na příchozí vyskočí a ty řekneš "Neskákej". Snad i jej vodítkem nebo rukou sundáš na zem a tam pochválíš. Vypadá to tak, jak se všude píše, viď? Ale pozor, pes si spojil slovo "Neskákej" s tím, že už je nahoře, seskočí a přijde pamlsek. NE! Správně musí přijít povel "Neskákej" PŘED výskokem a tím pádem pochvala, pokud nevyskočí. Nejde spojovat chování, které vidíš, se zvukem, který v ten daný moment slyší pes. Musíš reagovat dříve, nebo v okamžiku výskoku. O skákání jsem už psala - je na blogu celý článek, zkus načerpat inspiraci tam, jen dej pozor na správné načasování povelu.
Často je vidět napnuté vodítko směrem k jinému psovi, zvířeti, ...A k tomu pána, jak přitáhne pesana k sobě a řekne "Uklidni se". Příkaz jsi tedy dal pod nějaký vzorec chování. Musíš "číst" řeč svého psa a slovo "uklidni se" přijde už v okamžiku, kdy tělo jde do pozornosti. Jakmile ale bude již vodítko napnuté, je pozdě. Použít musíš už jinou metodu, pokud chceš, aby povel "Uklidni se" byl tím, co chceš a od psa požaduješ.
Také se s tím setkávám při povelu "FUJ". Musí přijít opět PŘED tím, než pes sousto strčí do tlamy. Ovšem nácvik by měl probíhat nejprve za kontrolovaných podmínek a teprve, až bude povel ovládat, jít s jeho použitím "do prostoru". Jen tak bude pes vědět, že "FUJ" znamená - nevkládej toto do tlamy!
A jak tedy na to? Nikdy nepoužívej povely v reálné situaci, které pes ještě neovládá. Vyhneš se totiž právě tomu, aby pes si spojil nějakou situace s povelem podle svého. Abys jej neučil opak toho, co jsi zamýšlel.
Haf a pac Lída
Tvůj pes z ničeho nic neposlouchá? Přestane tě občas vnímat? Dokonce jakoby vůbec neslyšel? Nebo tě ignoruje či je dokonce neposlušný? Je na to jednoduchá odpověď. Je mi to líto, ale je to na tobě, pes je v pořádku. Samozřejmě nepíši o psech, kteří trpí nějakou zdravotní poruchou.
Proč z ničeho nic....
Je to otázka věku psa versus jeho mentální vývoj. Většinou se jedná o věk kolem 18 měsíců. Někdy i dříve, podle plemene. Již jsem o tom psala několikrát, ale opakování matka moudrosti. V tomto věku začíná snaha rozhodovat se sám za sebe. A především v té oblasti, kde si tebou není až tak docela jistý, se snaží problém vyřešit po svém. Řešení? Pouze jediné. Změnit v tom, kde je problém, komunikační kanál od tebe k němu. A se psem pracovat na upevnění vztahu, na jeho sebeovládání. Moje rada - pokud se jedná o "profláknutý" povel, vymysli pro tu samou situaci úplně jiný. A začni jej učit znovu, od začátku.
Proč mne nevnímá?
Důvodů může být několik. Tady by bylo dobré, aby tě v reálné situaci viděl trenér, který rozumí dobře komunikaci mezi psem a člověkem a umí s ní pracovat. Zkusím vyjmenovat ty nejčastější důvody:
Není to vše, co může ve vzájemné komunikaci váznout. Je toho daleko více, někdy stačí "opravit" naprostou banalitu a výsledek se okamžitě dostaví. Jindy to chce začít od začátku a trpělivě dokončit k dobrému konci.
Proč to dělá právě tvůj pes?
Na internetu se lze dočíst - to je plemenem, náš to dělá taky. On je z útulku a proto...Jako štěně se mu stalo... a proto....Nene milí zlatí, takto to většinou nefunguje. Teď jak bych slyšela..."ale u nás"...Pokud s touto myšlenkou budeš pracovat, nikdy se ti nepodaří problém napravit. Ano, plemeno musím respektovat, ovšem to znamená, že nemohu chtít po loveckém psovi, aby ležel na gauči nebo jen na zahradě. Nebo při pořízení pastevce nepočítat s tím, že může třeba v budoucnu "pást" cyklisty. Ano, vlohy psa musím respektovat a pracovat s nimi, ale ne je použít jako záminku na odůvodnění problému.
Proč to tedy právě tvůj dělá? Protože ti nerozumí. Někdy dokonce nic z toho, co říkáš. Pro psa totiž nemluvíš jen slovem, pro něj mluvíš intonací, tělem, očima. To vše on slyší a přečte. Často vyšle i nechápající signál k tobě. Pokud jej neznáš, zvýšit jeho nervozitu, bezmocnost. Začne tedy jednat po svém.
Druhým častým důvodem je vztah. Nejčastější obhajoba lidí tady bývá..."Ale on mne má rád, když ...tak se obrovsky raduje...Nebo také - ale já mu dávám žrát, chodíme na vycházky, má doma plno hraček...Ne vztah se buduje a udržuje pouze společnou činností - práce, hra, komunikace. Schválně - kolik z vás na vycházce se psem něco dělá - cokoliv. Hraje různé hry, povídá si s ním, učí novým věcem nebo procvičuje staré povely, zastaví se když "pročichává" zajímavé podněty, atd.. A kolik času vám to z celkové vycházky zabere. Je to alespoň ¼ času? Potom jste dobří a chyba je jinde.
Třetím důvodem bývá polidšťování. Je to stálé téma, ale bohužel jej na individuálkách potkávám stále. Jenže název polidšťování je natolik špatné slovo, že jej lidé moc nechápou. Tak používám raději zdlouhavé - vysvětlování si psích reakcí podle reakcí lidských. Jistě mnozí z vás slyšeli nebo dokonce i použili...on mně to dělá naschvál, on ví dobře co udělal...Nejčastější věty při polidšťování. Naschvál nic pes dělat nemůže, jeho myšlení tak nepracuje. Co před 5 minutami ( pro něj už kdysi) udělal opravdu neví, takže pokud přijde trest, ať již slovní nebo nedej bože i fyzický, NEVÍ!!! za co trest přišel a spojí si to s tím, co se stalo vteřinky před trestem!
Asi někomu už vyšlo řešení - náprava komunikace, upevnění vztahu a načasování odměny a trestu.
Pes a pohodlí společného žití
Pár vět o tom, co k tomu musíš udělat :
Pokud ti něco přijde hodně známé - mrkni do akcí a zavčas si rezervuj účast - většina z nich totiž bude omezená počtem účastníků.
Haf a pac Lída
Každý pes prochází několika obdobími stejně jako děti v člověčím světě. Jsou to období, s kterými musíme ve výchově počítat, patří ke štěněti a my se musíme snažit je "přežít" pokud možno bez následků. Jsou štěňata, u kterých ani nezaznamenáme, že něčím prochází a naopak, u některých nám tečou nervy a máme pocit, že to nikdy nezvládneme.
Může přijít někdy kolem tří - čtyř měsíců. Štěně se aklimatizovalo a začíná poznávat svět. Už je schopno nás vyměnit za zajímavější podněty, vybíhá nám nekontrolovaně za lidmi, jinými psy apod. Vše jej zajímá víc než my. Pokud je to tak a zatím jste nezapracovali na tom, aby vaše osobnost byla stále zajímavější než různé podněty, nezbývá než na tom zapracovat nyní. Vyhrávají ti majitelé, kteří to měli do dnešního dne na paměti a umí být v jedné vteřině ti nejpoutavější a dovedou situaci do zdárného konce. Zdárný konec je, že přivolání dokončím a pes jde za mnou, ne já za ním. Ba naopak, první stupínek k pozdějším dalším prohrám absolvují ti, kteří štěně dohoní, odvlečou (odnesou) a ještě na něj křičí, nedej bohu, přijde nějaká ta rána. Pokud nepatříte k první části majitelů, tak prostě choďte bohužel pouze s vodítkem a přivolání v těchto okamžicích nacvičujte. Jak najdete v minulých článcích na tomto blogu. Pokud jej totiž v tomto období budete nahánět, je to pro štěně super hra a jako takovou si ji zapamatuje a bude se snažit ji zopakovat po celou dobu vašeho společného žití.
Druhým úskalím tohoto období je žvýkání, kousání. Výměna zubů k tomu přispěje, aby štěně zkusilo rozkousat botu, pelech, atd.. A není to jen o zubech, je to i o zkoumání světa, ve kterém se štěndo ocitlo. Na to je jediná rada - dejte z dosahu štěněte pryč vše, co by mohlo rozkousat. A pokud něco zapomenete uklidit, nadejte pouze sami sobě, že jste sklerotici. Tady často se stane druhá velká chyba ve výchově - např. po návratu domů najdeme rozcupovaný pelech, dovlečeme štěně k němu a důrazně jej potrestáme. Neví a ani vědět nemůže, za co je trestáno, nespojí si to s rozkousaným pelechem.
POZOR - opravdu tady neplatí - moc dobře věděl/a co provedl, že to nesmí. Pokud má vystrašený výraz, je spojen s vaším křikem, s vaší zlobou. To vnímá a má strach a neví proč.
A jak naučit kousat vše, co nemá. Trpělivě a důsledně mu řekneme např. NE! Když jej chytíme při činu u něčeho, co kousat nemá a IHNED mu nabídneme jeho hračku ke kousání a ideální si ještě i společně pohrajeme. Nebo jak si s ní začne hrát, pochválíme.
Třetím úskalím je společnost pejsků. Štěně může reagovat strachem, ochotou hrát si i s těmi, kteří mu dávají najevo, aby neotravovalo, nebo se chová hystericky, atd.. Tady je každá rada drahá, protože záleží na tom, jakou povahu a kolik odvahy má vaše štěně, s jakým psem nebo psy je právě v kontaktu, jak jej jeho psí máma připravila na smečkový život a v neposlední řadě i na tom, jak vy rozumíte psí "řeči" a jak budete reagovat. Na to jen dvě důležité rady. Nechoďte se radit na internet, FB, atd. NIKDO, ani sebelepší trenér vám nemůže dát radu přesně ušitou na míru, každý může použít buď jen svoji zkušenost. Ale ta nemusí vycházet ze stejných podmínek, jaké jsou u vás. Nebo dá radu obecnou, jak já říkám, šablonu, která sice může zabrat, ale také může uškodit. Rada druhá je jednoduchá - najděte si opravdu dobrou a ověřenou školu štěňat, kde se váš drobek naučí chovat. Při hledání pokud možno preferujte tu školičku, ve které používají k hraní se štěňaty dospělé psy. Dnes existuje i hodně tzv. socializačních vycházek, které jsou k tomu ideální.
Přichází někdy mezi šestým a desátým měsícem věku. Je to podle plemene, přičemž u menších ras většinou dříve, u velkých později. Někdy se stene, že tím majitel projde, ani to nezaznamená. Já se většinou setkávám s těmi, kteří spíš mají pocit, že pes vše zapomněl, ohluchl, že vám nerozumí a kouká jako s otázkou....co to vlastně chceš ?.... Někteří psi se začínají prosazovat, z holčiček se zmohou stávat "netykavky". Začíná převládat pocit bezmoci, beznaděje. Dokonce jsem se setkala i s tím, že majitelé chtějí dát a mnohdy i dají, psa pryč. Ale není se čeho bát, opravdu toto období přejde. Velkou měrou se na tom podílí začátek dospívání. Psi začínají zvedat při čůrání nožku, fenky poprvé zahárají. Odněkud z dálky na ně volá dospělost. A ruku na srdce - vzpomeňte si na sebe v tomto období - vše od dospělců vám připadlo jako blbost, hloupé, zastaralé. Potřebovali jste jít svou vlastní cestou. A ten chlupáč je na tom podobně. Zkouší, co by mohlo projít a co ne. Můj velký učitel a průvodce psím světem mi vždycky radil. Vyber si v tomto období ty nejdůležitější povely do života, za jejich splnění bojuj. Ty ostatní na chvíli zapomeň nebo zabraň tomu, abys ten povel musela použít. A měl, jako vždy, pravdu. Pomáhá to. Tím, že upevňuji to pro mne TOP, neztrácím kontakt se psem a tím, že odstraním jen to, jakoby v tuto chvíli méně důležité, neprohlubuji svůj stres a nutnost reakce na neuposlechnutí povelu nebo na vyvolání nějaké nepříjemné situace. Za dva-tři měsíce si budete opět užívat hravého, ale laskavého společného života.
Důležité - pozor v tomto období se většinou z doposud perfektního přivolání stane noční můra. V některých psech se probudí "lovec" a začnou utíkat. Pokud se vám to stane, zabraňte na příště tomu, aby to pes opakoval. Jinak mu v hlavičce uzraje myšlenka, že je to vždy možné. Prostě do uklidnění na vodítku a cvičit i TOP přivolání.
Ovšem co dělat, když pes začne prosazovat svoji vůli? Pouze pokud dělá něco, co mu bylo právě teď zakázáno a on tomu zákazu rozumí!!!! je třeba zakročit. Ale nikdy netrestat bitím!!! Nebo "zavřením" do klece, která by naopak měla být jeho útočištěm. Své dokáže intonace hlasu, ignorace. Tvrdá ruka v tomto období napáchá mnoho škody. Nejlepší reakce je, pokud se podaří jej ke splnění nebo opuštění námi netolerované činnosti, přimět pomocí např. pamlsku, hračky, nějaké aktivity.... Místo trestů v tomto období hledejte důvody k odměnám.
Ale není to jen období neklidu, nepokoje. Je to i velké období hravosti, touhy vynalézat, vyvíjet nějakou činnost. V tomto období se můžeme začít věnovat naplno sportovním aktivitám, užívat si hravého, dospívajícího štěněte.
Rady:
Místo tvrdého trestu dávejte psovi najevo, že se zlobíte a promýšlejte gesta, intonaci..
Hrajte hry, které učí psa sebeovládání.
Používejte hry na unavení hlavy.
Ukončujte hru vy dřív, než ji ukončí pes, a za uposlechnutí velká odměna.
Buďte trpěliví a chvalte!
A nebojte se, krátkodobá neposlušnost se zase po čase změní v poslušnost.
Zanedlouho po tom, co jsme začali se uklidňovat z druhého období, přichází období před vstupem do dospělosti. Podle plemene jsme někde mezi 12 a 18 měsíci. U obřích plemen se můžeme s tím setkat i o něco později. Tady musím říct, že mnoho lidí toto období nijak neregistruje. Což vedlo k tomu, že je málokdy v knihách či článcích málo popsáno. Po přečtení jistě všichni pochopí proč období někdo vůbec nevnímá.
Opět vzpomenu svého učitele - je to období, kdy se s jistotou uvidí, jaký efekt měla výchova. Ano, mohu potvrdit, že je to naprostá pravda. Často píše klient nebo čtu na internet v dotazech...
můj pes to doposud nedělal a najednou.... z ničeho nic se .....
Ano, nedělal, s jistotou lze říct, že to v takové míře zkusil poprvé. Ale z ničeho nic, s tím už souhlasit nemůžu. Je to přirozený vývoj. V této době pes/fena vstupují do dospělosti a mají snahu se tzv. postavit na vlastní nohy. V přírodě by už psi následovali se smečkou hlavního samce na lov. Fenka by možná už po druhé zahárala a přemýšlela o poslání být matkou. V každém případě by se začali rozhodovat sami za sebe a brali na zřetel pouze přirozené autority.
Jak již bylo řečeno, začnou se rozhodovat sami za sebe. Pokud tedy výchova probíhala tak jak měla, je jejich rozhodnutí jednoznačné: "Pro mne je výhodou následovat paničku, protože z toho něco kápne!" Nebo také: "To vypadá nebezpečně, ale můj pán to zvládne, tak to nechám na něm!" Jinými slovy, pes vám věří, jste pro něj autoritou, parťákem, ochráncem.. Tady opravdu majitel ani nepozná, že pes s jistotou vplul do dospělého světa a opustil cestu štěněte a mlaďocha.
Jiné je to tam, kde výchova měla nějaké trhliny, případně chyběla důslednost, komunikace, atd. Zkuste si představit ten zmatek v jeho hlavě. Má se začít rozhodovat sám za sebe, ale neví vůbec jak. Něco se asi "polámalo". A jak tedy se má rozhodnout? Pes vždy!!! dá přednost rozhodnutí, které je pro něj výhodnější. Zkusíme opět si odpovědět slovy psa: "Jé tam je nějaká báječná srnka, letím tam!" Nebo: "Proti nám jde nebezpečí, musím to rychle zahnat. A pokud štěkání nepomůže, tak to sežeru!" Horší je, že v některých případech si i řekne: "Pane jo, cizí pes/člověk, páníček se bojí, jdu to raději hned zabít!"
Tady už ale bohužel musí nastoupit nikoliv výchova, ale převýchova a ta je daleko těžší než samotná výchova. A mnohdy bojuji i s myšlením majitelů, kteří si nechtějí připustit, že selhali někde oni (i když možná nevědomky) a vše vysvětlují po lidském způsobu myšlení. To je často tvrdší oříšek, než samotné stanovení postupu převýchovy.
Haf a pac Lída
Škola hrou, ano tento odkaz Komenského platí nejen u lidí, ale i psů. Velice často ovšem slyším od majitelů psů..."můj pes si nehraje"...Pojďme si tedy napsat nejčastější důvody proč si nehraje a také si připomenout, k čemu všemu hra přispívá.
Proč si nehraje:
K čemu hra pomáhá:
Jak tedy na to?
Přeji mnoho super zážitků při hře s tvým miláčkem.
Haf a pac Lída
Povely, které ve velké většině případů nefungují. A přesto je tak často slyšíme. Zrovna tak se potkáváme s otázkou "Jak odnaučit Alíka štěkat?".
Tak pojďme si o tom něco nejprve zjistit. Proč psi štěkají? Protože je to způsob jejich komunikace.
Pokud opravdu chceme štěkání alespoň zmírnit, je třeba nejprve najít důvody, pro které Alík štěká.
Jak tedy na to? Již jsme zjistily důvody, při kterých štěká, tak můžeme začít s tréninkem.
Nejprve si sami sobě zakážeme křičet na psa, aby byl zticha. Další krok bude jednoduchý. Ignorujeme špatné chování a chválíme dobré. Výsledkem je odměnit ticho než trestat štěkot. Tady ovšem pozor - brzy Alík zjistí, že když bude štěkat a potom ztichne, dostane odměnu. Některá plemena jsou náchylnější k štěkání než jiná. Jak rychle se tvůj pes naučí příkazu, záleží na tom, jak rychle se umí učit, jak důsledně uplatňuješ pravidla tréninku a jak zakořeněné je štěkání psa. Štěkání je samo o sobě psí komunikace, takže potrvá někdy dlouho, než jej zmírníme nebo odstraníme. Chce to spoustu trpělivosti a času. A cvičit nejméně 2-3x denně.
Dnes výjimečně nepopíšu přesný návod nápravy, protože každý důvod má své metody tréninku. Ale přesto obecně pomáhá
Pokud máš pocit, že nápravu nezvládneš, napiš, určitě vymyslíme plán jak na to.
Haf a pac Lída.
Dnes bych ráda popsala častou chybu, kterou jsem pojmenovala "nadměrná pozornost". Když čtu nebo slyším nářky nad problémy se psem, velmi často právě dojdu ke zjištění, že náprava není možná, i když přišlo mnoho a skvělých rad. A paradoxem je, že nadměrnou pozorností pána se stav více či méně zhoršuje. Je velmi těžké pojmenovat všechny vzorce chování, proto zkusím popsat příběh pro tvoje lepší pochopení.
Bond štěkal, vyl, ničil vše při odchodu paničky z domova. Padlo mnoho rad, většinou se vše přisuzovalo příliš velké aktivitě psa a doporučeno častější vycházky, unavit tělo i hlavu, naučit odpočívat, pořídit klec. Nezabíralo vůbec nic a přišlo to, co přijít muselo, stížností sousedů. Další rady jen prodlužovaly a zhoršovaly stav. Bohužel nikdo z těch, kdo radil, neviděl paničku při jejím chování a zavádění rad do praxe. Když unavit tělo a hlavu nezabralo, zkusila panička naučit psa odpočívat. Dala mu na pelíšku "lehni" a pamlsek. Neodešla z místnosti, nezačala se zabývat nějakou svoji činností, ale sedla a pozorovala Bonda, jak žvýká. Mezitím mu několikrát "pověděla" jak musí odpočívat, jak musí být hodný a co vše budou dělat, až se ona vrátí z práce domů. Vůbec nechápala, že Bond neodpočívá, že nemůže "vypnout" mozek, protože slyší její pohádky o všem možném. Až dožvýkal, teprve zkusila z místnosti odejít. A co se stalo? Zákonitě Bond začal štěkat. A co nyní. Častá klasika - panička se vrátila, položila jej na pelíšek a odešla. Jenže Bond dobře pochopil, že pokud bude dostatečně silně a dlouho štěkat, paničku si vynutí.
A kde je ta nadměrná pozornost? Nejprve při nácviku odpočívání mu paní svými větami de facto začít odpočívat zabránila. A další bylo, že při štěkání mu při návratu nedala najevo, že je něco špatně, ale DALA jej do pelíšku. Možná i s dalším ponaučením, jak musí být hodný.
Existuje mnoho důvodů, proč se chování nadměrnou pozorností ve většině případů zhoršuje, navzdory intenzivní výchově. Existuje mnoho scénářů, kdy je častou příčinou nadměrná pozornost. Nejčastějším scénářem je vyslovení povelu. Pán vysloví povel a za ním následuje mnoho dalších, většinou "povzbuzujících" slov nebo vysvětlení co vše pán udělá, pokud neposlechne. Možná ti z vás, kdo jste pravidelnými čtenáři mých článků se teď divíte, proč mám ráda vyprávět "pohádky" psovi při společné procházce nebo v určité situaci a naráz se mi nelíbí nadměrná pozornost. No, ale tady jde o povel, ne o procházku nebo společnou zábavu. Tady učím psa něčemu novému a chci, aby reagoval na určité slovo. A při větě...lehni, zlatíčko, musíš se naučit odpočívat miláčku, víš?.... asi psovi nevysvětlím, co vlastně po něm chci a za co potom tu odměnu (a tady klidně i tu pohádku) dostane. Dalším častým scénářem je česání, stříhání drápků, ošetření. Místo abychom odměňovali sekundy úspěchu, od čehož je třeba začít, pokračujeme v úkonu. Pes většinou se cuká, někdy i kouše a my ho odměníme naši nadměrnou pozorností......miláčku, musíš se nechat vyčesat, měl bys tam cucky a potom by tě to bolelo, víš?...Ne, neví, má jiné chápání našeho myšlení, našich požadavků. Proto místo nadměrné pozornosti jej vše pomaličku naučte. Ještě se musím zmínit o strachu, kdy je nadměrná pozornost rovněž velmi častá. Zjistíme, že se štěně nebo pes bojí. Místo posilování klidu jej začneme uklidňovat, věnujeme mu nadměrnou pozornost. Štěně si to vyhodnotí jako stav, kdy se opravdu děje něco špatného. Tudíž čeho se má oprávněně bát.
Těch situací je spousty, nedají se všechny popsat. Méně nadměrné pozornosti vůbec neznamená, že se psovi máme méně věnovat, že na něj nemáme hezky mluvit. Jen tam, kde chci něco naučit nebo opravit, odměňuji správné chování, klidně i nadměrnou pozorností. Ovšem tam, kde pes mi nenabízí správné chování je nadměrná pozornost i můj naštvaný příchod. Naši psi při nadměrné pozornosti brzy pochopí, že jejich vlastní činy dokážou přinést výsledky, jaké oni chtějí. Dokážou vytvořit akce, které vyvolají tvoji pozornost. A tvoji jakoukoliv pozornost lze považovat za odměnu.
Haf a pac Lída
Skákání na lidi je jeden z častých problémů majitelů psů. Často i velmi těžce odstranitelný. Ne, neházím již předem flintu do žita, sama jsem kdysi tento problém řešila a úspěšně. Jen se zde setkávají dva faktory, které se na problému tvrdě podílejí. Ten první je, že většinou pesanovi již od štěněte zdárně skákání promíjíme, tím pádem ho utvrzujeme v přesvědčení, že jeho konání je naprosto v souladu s pravidly našeho soužití. Druhý důvod častého neúspěchu převýchovy je nutnost naprosté změny povelů a chování majitele psa od samého začátku a nadneseně řečeno "již nikdy jinak". Často totiž v čase, kdy se pes chce vrátit ke starému chování, zapomeneme se a vrátíme se ke starým povelům zákazu, které sice nefungovaly, ale náš mozek si je asociačně vytáhl. Takže než začnete, důkladně rozvažte jaký nový rituál vytvořit, jak jej nachystat, aby již nikdy jste jej nemusely měnit. Rovněž v hlavě si neustále připomínejte ty nově vytvořené povely, slova nebo věty, podle toho co budete používat. I tak se vám občas stane, že z vás to staré vypadne - ale pokud možno ihned "přepněte" na nové. Největší trik spočívá v tom, zaměstnat psa jinak. Tak a jdeme na to.
Skáče na mne:
Nejprve si vybereme co má náš miláček nejraději. Pamlsek, hračku, aport, mazlení a tím začneme. Před!!! příchodem domů si připravíme do ruky např. pamlsek, pokud možno takový, který zabere trochu času na žvýkání. Ještě NEŽ vyskočí, pamlsek psovi nabídneme s novým slovem a počkáme, než jej dožvýká. Slovo můžeme být jakékoliv, jen ne to, co jste doposud používali. Ke konci žvýkání si k pejskovi dřepneme a pochválíme jej, pomazlíme, potlapkáme, prostě jak jste zvyklí. Vstaneme a odcházíme s tím, že psovi mazlivým hlasem povídáme naši již známou "pohádku". Pokud by chtěl opět vyskočit, řekneme důrazně, nejen slovem, ale i tělem, zákazový (opět nový) povel. Pozor! Pokud ten zákaz poslechne, MUSÍ být pochvala! Já třeba měla hračičku a tak jsem používala první slovo "neseme" a zákazový mně bohužel žádný břitký a lepší nenapadl, než jedno sprosté slovo. Fungovalo skvěle, břitké bylo již samo o sobě, jen mezi lidmi to byl trochu problém. Nicméně, když je ouvej, používám jej ve smečce dodnes (chacha). Pokud je hračička, nabídneme hračku a potaháme se chvíli, pokud aportér, hodíme aport, pokud mazlící typ, dřepneme k němu!! a zase se slovem!!! jej pomazlíme. Zpočátku bude sem tam úspěch a sem tam neúspěch. Musíš zapojit trpělivost, při odstraňování již naučeného chování nic nejde jednoduše. Kdysi kolegyni jeden výcvikář radil, nastav psovi koleno. Moc se jí to nelíbilo, nicméně to zkusila. Poprvé šla na zem, neboť se psem vážili zhruba stejně a ona byla málo zapřená. Potom se několikrát sice zadařilo, ale pes si našel chvíli a "šel" ze zadu, kde koleno nebylo. Skončilo to tak, že chtěla dát psa pryč, neboť chodila do práce přes zahradu a čistá z domu neodešla. Nakonec jsme zvítězili - byla k dispozici právě ta zahrada a na ní vášnivý aportér. Bylo to vcelku jednoduchá záležitost.
Skáče na lidi:
Můj názor je, že nemá smysl začínat s přeučováním, pokud skáče na mne. Až pokročíme tak daleko, že domů můžeme přijít bezpečně, začneme se věnovat přeučování druhého. Je to proto, že příliš mnoho nových rituálů v dospělém věku psovi mohou nadělat v životě dobrý chaos. Tady bude trošku problém - ne že by to nešlo psa odnaučit, to jde a není to nijak náročné, náročné je ale přesvědčit lidi, aby se drželi tvých pravidel. Stačí jediný člověk, který na vycházce řekne: "Ale ne, nechte ho" apod. nebo "milovník psů", který ještě psa odmění piškotem nebo pohlazením. Na takové lidi je třeba se připravit a psa mít při setkání s cizími lidmi (dokud nebude chování přeučeno) mít pod kontrolou. A lidem klidně a slušně říct - prosím já si to nepřeji, je ve výcviku. Tak jdeme na to.
Pokud sleduješ moje články, jistě už umíš pesana na sebe namotivovat. Vyber si nejen nové slovo, ale i povel, tentokrát ten, který má pes precizně zvládnutý. Jako příklad si vezmeme např. "lehni". Před námi jde kamarád "figurant" a již z dálky se s tebou radostně vítá. Ty se nevěnuj kamarádovi, ale plně se soustřeď na psa, nejprve povel, kterým umíš navodit oční kontakt, potom ten precizní povel a pěkně chval psa, s kterým prožíváš teď ten krásný okamžik společného štěstí. On se těší na pochvalu nebo pamlsek, ty na to že se to podaří. TOTO z tebe musí být cítit. Mezitím kamarád již beze slova projde kolem vás. Pokud máš pocit, že pes není až tak soustředěný, zvyšte vzdálenost, kterou bude kamarád procházet. Postupně zkracuješ vzdálenost, později se může figurant i na chvíli u vás zastavit, prostě zvyšuj nároky. Nezapomeň vždy ukončit pochvalou nebo odměnou. Pokud zpozoruješ, že by chtěl z povelu "odejít", "NE" a nový povel raději zopakuj. Mně se například u jednoho psa osvědčil povel "zůstaň" a u jiného "k noze". Ty si musíš vybrat to, čím budeš nácvik začínat. Později, až již bude vnímat jen tebe a ne figuranty nebo kamarády, můžeš je zkoušet chodit mezi lidi (nejprve tam kde je jich málo) , bez toho, aniž by jsi upoutával jeho pozornost . Pokud projde bez povšimnutí, zpočátku nezapomeň vždy chválit, později odměnu občas a potom častěji vynechávej. Zákazový povel platí stále a nácvik samozřejmě ze začátku jen na vodítku.
Co se mi neosvědčilo (možná někomu funguje, mně ne):
A několik rad:
Haf a pac Lída
Ne, nelekej se, nezbláznila jsem se, ale toto přísloví se mi opravdu zalíbilo. Přivedlo mě na myšlenku, že zapomínáme tak trochu na původ psa, na jeho zděděné a po staletí nevymazané vlastnosti. A často mnozí z nás již při pořízení štěněte chtějí, pokud možno, co nejrychleji vychovaného psa (rozuměj - otroka ) a ještě lépe s výrazem štěněte. Neboj, i já chci psa vychovaného, aby náš týmový život běžel bez zádrhelů, i moji psi jsou otroci mých zvyků. Abychom žili v normálu, musí to tak být. Respektive mělo by to tak být.
Již jsem zmiňovala někde, že každý z nás by si měl vytvořit plán výchovy. A v něm musí být i místo pro pravidla naší domácnosti. Naši psi mají své vlastní představy o domácnosti - rádi by ji zařídili po psím způsobu. Ovšem mám pocit, že jejich "úklid" by nám způsobil mnoho nepříjemností. Takže je na nás, abychom každodenní chaos s příchodem štěněte dostali do přijatelných kolejí. Musíme mít na paměti, že již NIKDY to nebude jako předtím, ale to nám vynahradí jejich bezmezná láska.
Některá pravidla jsme si stanovili již před pořízením štěněte, ovšem mnoho z nich vzniká takříkajíc při běhu života. Vznikají, vyvíjejí se, stávají se rutinou. Musíme sledovat, jak pes myslí, jaké má potřeby a najít kompromis přijatelný pro náš tým. Jestliže má pes v hlavě zakódován lov a já nechci zničenou domácnost od jeho "zabíjení" všemožných věcí, musím ho trpělivě tomuto pravidlu učit, vytvořit z toho "nelovení" náš společný rituál. Jaký, je na každém z nás, každý z nás má jinak postavený hodnotový žebříček. Pro vysvětlenou příklad - rituál postel - v zásadě jsou dvě možnosti - nikdy a vždy, kdy pes chce. A nyní jak to dostat do plánu výchovy - naprosto jednoduše, to sladké miminko nemohu občas vzít do postele, když vím, že jednou budu vyžadovat NE. Není to člověk, aby chápal, až budeš velký, nebudeš moci. NE je pro štěně i nyní a musí být. Porušení rituálu sice může přijít, ale opravdu vzácně a vždy až u vychovaného jedince.
Rituály jsou děje, které vznikají každodenním stejným způsobem života, patří do našeho života jako máslo na chleba a zabraňují vznikání konfliktů. Pokud máme smečku a ne jen jednoho pejska, usnadňují vytvoření struktury smečky. Troufnu si tvrdit, že tam, kde se ČASTO smečka porve, chybí právě rituály, můžeme tomu říkat i pravidla. Ve své smečce řeším právě teď jeden rituál - třikrát týdně vstávám o půl páté ráno, a protože odjíždím, vezmu po dobu mé ranní přípravy smečku dovnitř. Téměř každý den o půl páté se mi smečka připomene - a dnes co? Je to situace, na kterou nebyly holky připraveny, a je teď na mne, abych tento vyvíjející se rituál dovedla do přijatelného kompromisu.
Často se setkávám s dotazy, prosím poraďte, můj čtyř (šesti, osmi.. ) měsíční pes stále všechno ničí, stále doma čůrá, stále doma štěká, atd. Vždy odpovím, to není pes, to je štěně a je třeba jej pravidlům naučit, vytvořit rituál z každého prvku, který budu vyžadovat. Jednou mi klientka řekla, že přišla pro radu a ne pro výtku, když jsem se zeptala, proč raději vše neuklidí, než štěně trestat za jeho naprosto přirozený pud - zabít kořist. Ano pro něj byla její bota ulovená kořist, tak se ji snažil zabít, zničit a právě tu nebyl nikdo, kdo by mu trpělivě ukázal, že bota ne, že zabíjet může třeba svého plyšového medvídka.
Za nejhorší dnes považuji bohužel komerci, která hodně prorostla i do výchovy. Mívám mnoho klientů, kde je zřejmé, že podlehly reklamním svodům, doporučení "zkušených" psíčkařů, většinou majícího jednoho pejska a hlavně nabídek on-line škol, on-line rad jen tak od oka. Ten, kdo v týmu pes-člověk by měl stanovovat pravidla, vytvářet rituály potom "běhá" od jednoho systému k druhému, většinou si vybere jen něco, především to, co se zdá jednodušší, co má nějaký rychlý výsledek. Potom tu slýchávám, ale on poslouchá, jen....Ano jen je třeba použít rozum a vše přizpůsobit celému týmu - člověku i psu.
Konfliktům se nikdy nejde zcela vyhnout. Je na tobě, abys dokázal najít přizpůsobený model soužití díky pevným pravidlům a rituálům, ale také ve stáří přípustným vyjímkám.
Zdravé základy jsou:
Pravidla a rituály hledej v minulých článcích.
Haf a pac Lída
Často řeším problém se psem, podle vyprávění klienta, problém povahový. Bohužel je to vždy problém výchovný a co víc - VŽDY za tím stojí člověk. To je dnes už věc mezi pejskaři známá, ale přesto si mnozí z nás nejsou ochotni ji u sebe moc připustit.
Mám už mnoho let smečku a ta žije naprosto v míru, má svoje zákonitosti, které se v průběhu let podle okolností mění, má svoji řeč a způsoby chování. Dnes je mnoho zastánců teorie, že hierarchie ve smečce neexistuje, že není žádný vůdce smečky, atd. U mne existuje, mění se vždy naprosto zřetelně postavení veteránů, mají své místo štěňata, posouvají se hrou nahoru mlaďoši. Ráda jejich hry pozoruji, protože mi řeknou mnoho o tom, jak mi smečka funguje. K tomu ovšem musím znát jednu důležitou věc a tou je řeč psů. Ano, "mluví" spolu naprosto úžasně, někdy pravda strašně rychle, že nedokážeme ani postřehnout, ale svým tělem si dokážou říct úplně vše - stručně a jasně. A tak jak mezi lidmi, jsou mezi nimi tací, kteří mluví hodně a také ti, kteří mluví sporadicky. Nedokážu posoudit, zda je to vlivem rané socializace nebo rysem povahovým. Přikláním se ale k první variantě, protože všechny naše odchovaná štěňata komunikují velice zřetelně a hodně, takže díky tomu nedochází u nich k bojům a výhružnou řeč používají naprosto minimálně. Vystačí si většinou s konejšivými signály.
Dnes se tedy budu věnovat právě konejšivým signálům, neboť ty každý socializovaný pes vysílá jako první. A to nejen k ostatním psům, ale velice často i k nám. A pokud signál "nepřečteme" a nedej bože, ještě jej za chování potrestáme, může se nám následek takových prohřešků silně nevyplatit. Často mi právě klienti potom říkají...on mi to dělá naschvál...on je umíněný... NE, on je jen zmatený. Vyslal konejšivý signál a byl za to potrestán. Jeho máma jej to takto naučila, vždy to fungovala nejen u ní, ale u všech dalších psů, tak proč jeho nová rodina jej za to trestá? Někdy, při častém nerespektování konejšivých signálů, můžeme dokonce docílit toho, že náš miláček se stane agresorem. Proto zkusím dnes popsat pár signálů, ale bez pozorování pejsků, bez cíleného hledání toho signálu se to nenaučíte. Pes se učí rozumět vašim povelům, vaší řeči, zkuste i vy pochopit řeč jeho a bude váš společný život šťastnější a veselejší.
Těch signálů je mnoho, ale zkusme ty nejčastější:
Chůze k sobě bokem: všimněte, že psi, pokud jsou psi na volno, přistupují k sobě bokem. Někdy je oblouk menší, někdy větší, ale nikdy nejdou proti sobě zpříma. Očichají si vzájemně zadní část a potom teprve postupují k hlavě. Jít přímo totiž znamená většinou boj. Ale také si všimněte, že většina lidí, a hlavně děti, přichází k psovi zepředu, tudíž pro něj výhružně. Zrovna tak jej na vodítku často vedeme proti dalšímu psovi. Pokud jsme tomuto přicházení pejska cíleně nenaučili, vystavujeme jej velkému stresu, neboť mu nedovolíme vyslovit jeho konejšivý signál.
Odvracení hlavy nebo celého těla: našimi slovy pro jiného psa - nastavuji ti lehce zranitelné partie, proto je jasné, že se nechci rvát. A ve vztahu k lidem bych si přečetla - jsem z tebe velmi nejistý. Většinou je to v situacích, kdy se někdo prudce sehne k jeho hlavě, kdy vy projevujete vztek, jste agresivní, křičíte. Často je to právě u dětí, které psa chtějí obejmout. Tady snadno signál i přehlédneme, neboť silnější objetí mu to moc nedovoluje. Těch situací je velmi mnoho a signál odvracení hlavy je častým psím "slovem". Používají jej štěňata, dospělí psi, veteráni. I my bychom se tedy měli naučit tento nejčastěji používaný signál rozpoznat.
Olizování, zívání: jinými slovy - jsem velice nejistý, nevím si rady, nerozumím ti. Někdy je to olíznutí velmi rychlé, takže jej sotva zahlédneme. Já většinou reaguji tím, že změním svoje chování, případně jiný povel, prostě zkusím mluvit a chovat se tak, aby rozuměl.
Výzva ke hře: přední část těla jde k zemi, zadní část směřuje nahoru. Je to nejen výzva ke hře, ale často po nějaké výměně signálů mezi psy jej především mladší psi používají k odlehčení situace.
Pomalá chůze: často je vidět především u psů, kteří se setkali při nácviku přivolání s častými chybami. Například pes přišel, ale místo pochvaly byl potrestán (přišel pomalu, nepředsedl předpisově....) Pokud se chyba opakovala často, je při přivolání velice nejistý a používá právě signál - "mám obavy".
Lehnutí si na záda: je to výraz naprostého odevzdání, odhalí tím nejzranitelnější místo na svém těle. Přeložila bych to jako ...jsem naprosto v koncích, pomoc...!! Kdysi dávno jsem byla svědkem, kdy pes po různých zmatených povelech a cukání vodítkem sebou praštil na záda a všechny čtyři packy trčely do vzduchu. Tehdy majitel dostal radu, zvedni jej násilím (podotýkám, že pes byl na škrťáku) a dej mu tvrdé pořadovky. Nevím, jak tehdy pes dopadl, odešli jsme od tohoto "výcvikáře" v ten samý okamžik a beze slov. Ten pes prosil o pomoc a dostalo se mu opravdu tvrdého trestu. Prosím - rozmyslete si dobře co udělat, kdyby snad tato situace nastala u vás. Pes vám nerozumí, mluvíte pro něj nejasnou řečí, prosí o pomoc.
Stažený ocas, stažené uši: jsem velmi nejistý, pokud se něco nezmění, musím se bránit. Signál je často vidět u nejistých či vystrašených psů. A protože je známo, že nejlepší obrana je útok, může přejít tento signál právě v agresi. Proto bychom neměli upozornění ignorovat, ale reagovat na něj tím, že odstraníme příčinu nejistoty.
Vyhýbání se očnímu kontaktu: Pokud se na sebe upřeně dívají dva psi a ani jeden nepoužije jako konejšivý signál odvrácení očí bokem, můžeme si být téměř jistí, že dojde na boj. Já v tomto případě reaguji okamžitým stržením pozornosti na mne a tím je vlastně "donutím" ty oči odvrátit. Ale již jsem u těchto dvou vždy velice pozorná, protože žádný z nich nepoužil konejšivý signál. Stává se to především u psů, kteří měli slabou nebo žádnou socializaci. A jak je to s člověkem? Platí totéž, jen ten náš se naučí s naším upřeným pohledem žít a zvykne si. Ale při setkání s cizím psem bychom měli i my použít tento konejšivý signál, což se bohužel stává velice málo. Lidé totiž mají pravý opak chování - kdo se vám nedívá do očí, je zlý člověk. Tak pozor na to.
Haf a pac Lída
Bolest to mnoha majitelů. Někdy je špatné přivolání jako následek nedůsledné výchovy, někdy dokonce žádné či špatné výchovy, často není žádné přivolání u zachráněných psů. Mnohdy trvá dlouho, než majitel dostane odvahu jít s kůží na trh a požádat někde o pomoc. Moc dobře se mi tento článek nepíše, protože mám strach, že velké množství majitelů bude po přečtení mít pocit, že za trenérem nemusí. Ovšem na straně druhé vím, že mnoho trenérů má tak málo natrénováno a je natolik založeno komerčně, že jim na dobrém konci zase až tak nesejde. Vždy laikovi odůvodní, kde se stala chyba. Nakonec jsem se rozhodla nápravu popsat, snad pomůže alespoň k vytvoření názoru.
Psa, který nemá přivolání NEPUSTÍME nikdy na volno, dokud nebudeme mít vše napraveno. Jen tak si zajistíme, že již nikdy neupevníme u něj myšlenku, že může rozhodovat o tom, kdy a kam půjde.
Co budeme potřebovat:
Něco si vysvětlíme:
Každý pes je jiný a my bychom měli vědět, jaký je ten náš - některý má schopnost vnímání povelu do 1s, někomu, například molossům to ovšem trvá o něco déle. Co to pro nás znamená? Že nemohu vyslovit povel a hned čekat jeho splnění, musím dát psovi příležitost oněch několika sekund, aby jeho hlava zpracovala moje slova. Ale pokud vím, že můj pes je schopen reagovat za 1s, nebudu čekat tři, než přijde moje reakce.
Jak začít:
Jak odstranit stopovačku:
V zásadě jsou dvě cesty, jedna dost riskantní, ale s dobře zvládnutou nápravou je rychlejší. Vrátíme se na začátek - klidná zahrada, dvorek nebo louka a začneme tak jako se stopovačkou, jen po jeho cestě již dostatečně chválíme nebo povzbuzujeme. Při ostatních cestách pokračujeme se stopovačkou. Naším cílem je myšlenka - jednou tak, podruhé jinak. Po čase přidáme trochu rušnější prostor, ale v příliš rušném stále jdeme se stopovačkou, kterou již necháváme připnutou stále. Musíme přidávat rušivé podněty opravdu opatrně a s rozmyslem, jinak bychom si mohli pokazit všechnu dosavadní práci. Nejprve zkusíme volno a přivolání tak, kde lidé nebo zvířata budou v dálce, blíž si troufneme, až máme jistotu. Pamatuj, že útěkáře zpravidla nikdy nepřivoláš, když jej necháš prožít situaci zcela podle jeho uvážení. To znamená, že nikdy jej neodvoláš, když už šel do akce nebo když svůj úmysl již provedl - například vyrazil za psem a již spolu prožívají klidné nebo rušné chvíle. Nepoužívej nyní povel, kazíš si ho - dojdi si pro něj! A já v tom případě ještě dodávám peprná slova, aby pochopil, že se zlobím a moc. Je lépe těmto situacím předcházet. Pozorně sledovat řeč těla psa a reagovat o chvíli dřív než on. Druhá cesta je o něco zdlouhavější, ale méně rizikovější a využíváme při ní vše tak jak jsme zvyklí. Nejprve chodíme se stopovačkou, ale již ji nedržíme v ruce, nýbrž ji vláčí pes za sebou. Občas jakoby bez příčiny jej nezapomeneme přivolat. Bedlivě sledujeme jeho chování, abychom předešli případnému útěku a mohli již předem reagovat. Já ještě používám moji oblíbenou pohádku - či-li se mazlivým tónem připomenu, že jsem tam a mám to pod kontrolou. Občas i stejným mazlivým tónem přivolám, protože pro moje psy je příkrý tón výhružka, že se budu zlobit. Jakmile mám pocit, že již zvládáme vláčení stopovačky, začnu ji vždy o metr zkracovat. Možná se ti to zdá jako hloupost, ale není. Zmenší se váha popruhu a pes si zvykne ne menší odpor. Tak časem dojdeme k tomu, že stopovačka má 20-30cm a je na obojku jen jako připomínka toho, že od milovaného člověka se neutíká. Hlavně se zkracováním nemůžeme spěchat, musíme dát jeho hlavě čas, aby změnu akceptovala, aniž by vyslala signál "mohu utéct".
Co se nikam nevešlo:
A nezapomeň: TO DÁŠ!!
Mnoho záleží na tom, jak se člověku podaří vytvořit vztah člověk a pes. Souvisí to s láskou, zodpovědností, ale také vlídným nastavením určitých hranic.
Přivolání
Jeden z nejdůležitějších povelů a přesto jeden z nejčastějších, kde všichni polevujeme.
Dogteorie - něco se naučit je možné jen tehdy, pokud se to nějakým způsobem vyplatí
Pouto mezi vámi ovšem vzniká nejen prokrmováním pamlsky, ale nastavením mnoha forem odměňování za dobře splněnou věc, ale i trestem za špatně splněný povel, který bezpečně ovládá a kterému rozumí.
Forma výuky - někdo zvolí tzv. podmíněné reflexy, či-li přijdeš, dostaneš, nepřijdeš, nedostaneš. Jiný způsob (pomalejší, náročnější ale kvalitnější) je tzv. pokus-omyl. Pes se snaží postupně vyvarovat tomu co je nepříjemné a tím to "vymazává" a to co je příjemné, se začne "usazovat". Ideální výuka je napodobováním, ale tu možnost má pouze několik majitelů a navíc se zde přenáší i negativní věci.
Odměny:
Důležité - odměna platí i pro povel, kterým něco zakazujete a pes poslechne - často zapomínáme.
Pamlsky - nejprve za každý dobře splněný povel (ihned, ne až za chvíli!), později tu a tam vysadíme a dáváme nepravidelně. Používejte malé, nepatrné porce a nejlépe to, co nebudete dávat nikdy jindy. Za vysazený pamlsek nabídneme jinou formu odměny - pohlazením s radostným slovním projevem. Společné dovádění, přetahování, přátelská "pranice", podrbání, prostě společně a SPOLU.
Tresty:
Není třeba používat u štěněte tvrdé tresty, je třeba zvolit trest v pravý čas. Pro štěně jsou "tvrdé" tresty i slovní pokárání, otočení se k němu zády, případně spojení obojího. Velkým trestem, především jako omezení impulzivity, můžete použít znehybnění. Vše VŽDY v zárodku nežádoucího chování. Trest nemusíte vůbec použít, pokud se vám podaří, PŘED začátkem nežádoucího chování, odlákat pozornost úplně opačně.
Načasování:
Utvrzení správného chování podtrhneme správným načasováním odměny - volám-li na něj, on přichází, nemohu začít hledat pamlsek po kapsách, nýbrž jej musím mít připravený a ihned podat. Štěně si musí spojit správně=odměna, špatně neznamená nic. Nezapomeňte na to, co děláme chybu snad každý - konec povelu ukončit dalším povelem. A tady musí být načasování úplně jednoznačné - ještě dřív než pejska napadne to ukončit sám.
Opravování:
Těžká to věc, opravovat štěněcí delikt, který byl sice "spáchán", ale při výchově se dá říct, že téměř nevědomky. A přesto to nemůžeme nechat jen tak. Takže jak na to? Štěně musí být přistiženo přímo "při činu" - už dvě, tři vteřiny po je pozdě, nic už si nespojí, žije už v jiném čase. Takže nejlépe předvídat co asi udělá, vymyslet lepší motivaci, najít novou "hru". Zopakovat situaci znovu, s menším prostorem, bez rušivých vlivů, s lepším načasováním, skončit a úplně odejít do jiného prostoru nebo lépe (pokud se podaří) pomoci mu povel splnit dobře, aby jste skončili tak jak se má - pozitivním zakončením.
Jak spolehlivě docílit, aby neposlouchal na přivolání:
JAK NA TO
Zpočátku tehdy, když nás sleduje - zavolat, zatleskat, zaujmout pískací hračkou... vždy musí být patrná VAŠE radost
Později přidáváme na náročnosti - když je otočený zády, když je něčím zaujatý
Zpočátku nevolejte proto, aby přišel, ale protože k vám běží. Řekněte povel, až míří směrem k vám. Snažte se neopakovat povel, ale motivovat jej, aby přišel až k vám. Můžete do podřepu, aby vám viděl do očí. Pokud jej na cestě něco zaujme - zatím to přejděte - ani odměna, ani trest, za chvíli to zkuste jinak a jinde
Krok za krokem - pomalu, radostně, důsledně.
Dogteorie - Pes má právo na volný pohyb, jen tak může stále něco objevovat, navazovat kontakty. Ale tento pohyb musí být naprosto bezpečný, proto musí mít bezpečné přivolání
Tak a můžeme se rozloučit a vy pokračujte - začněte opět od začátku, jen vše přeneste pomaličku ven z domu a nezapomeňte:
Dogteorie - přibíhá-li pes rychle a vesele k vám, ukažte mu i vy, že jej máte rádi
No a až to vše úspěšně máte za sebou, zjistíte že,
A tak sedněte, vymýšlejte hry, nebo zavolejte, přijeďte, zkusíme něco vymyslet. Vždy se musí najít řešení, jen to chce někdy trochu času.
A tuto znáte? :
Hra na schovávanou
Tak si tak chodíme po zahradě a já šupky dupky hop za strom a potom volám: ...Vali, Vali... a co ona - no je mrně, má strach, že jí zmizím, její jediné bezpečí v tom cizím světě!. Tak utíká, jen se jí ocásek třepe a už mě po hlase najde - no trošku jsem nejprve pomohla tím, že jsem jakoby vykoukla. No obě jsme se mooooc radovaly, že mě objevila a tak hned si vzala tu dobrůtku a prý tak já zase jdu. Bylo vidět, že se jí to líbilo, tak jsem to příště znovu zopakovala a hele, funguje to, dokonce když mě hledala potřetí, pochopila, že je to bájo hra a začala tak trošku dávat pozor, kdy se zase schovám. Jak jsem viděla, že už to zná, tak jsem se schovala bez volání - a za chvíli zjistila, že její láska (to jako já) je v trapu a už začala těch našich pár stromů obíhat. Za pár her už věděla, že může použít i čucháček, aby mě rychleji našla - i když asi hledala i tu dobrůtku. A tak jsem to takto zkusila i v cizím lese. Nikdo tam nebyl, nebude rušit, tak jdeme na to. Dvakrát, třikrát a dost Vali, zítra je taky den. A znáte konec? Na každé vycházce si dodnes hlídá, - jen tak očkem občas mrkne - kdy se zase schovám a pak budu výskat radostí, že mě našla. Jen ta srna Adéla nám to trochu zkazila - taky s ní chtěla v mládí hrát na schovku a byla mrška zajímavější než já, tak Vali hrála s ní. Ale co, trestat jsme nemohla, vrátila se sama a bez zbytečných řečí - jen já jsem polykala zlost, abych uměla říct, to jsi hodná holčička. Co jiného, vrátila se - hmmm.
Haf a pac Lída
Poměrně často se nám s manželem dostal do ruky pes,
který byl bázlivý, ustrašený. Dnes mám pocit, že tento stav je ještě častější
(nebo mám víc informací) a proto mi to nedá a reaguji článkem. A také proto, že
někde někdo vymyslel novinku - období strachu u štěněte. Prošly mi rukou přímo,
i zprostředkovaně, desítky štěňat a za těch mých čtyřicet aktivních roků se psy
jsem potkala mnoho strachu, ale nikdy ne jen období. Vždy měl strach nějakou
příčinu, někdy v povaze, většinou ale v nedostatečné nebo špatné
socializaci.
Jenže pokud máme psa, který je bázlivý nebo se stal po cestě životem ustrašeným, potřebujeme s tím bojovat. Je to cesta poměrně těžká, ale nikdy není zbytečná. Nejenže budeme mít za odvedenou práci vyrovnané spokojené zvíře, ale také předejdeme mnohým problémům. Neboť mnoho tzv. agresivních psů je ve skutečnosti pes, trpící velkým strachem a jen se řídí heslem - nejlepší obrana je útok. Jistě, není vždy při útoku na vině strach, ale poměrně často tomu tak je, takže pojďme na to:
Začínáme - léčba láskou
Mám vypozorováno, že často v těchto situacích pomáhají doteky. Jen k nim musíš dojít trpělivě a s láskou. Ať již je to mazlení nebo drbání, někteří psi mají rádi i kartáčování, masáže, prostě láskyplné doteky, často provázené i mazlivým povídáním. Jen bys měl vědět, že hlazení po hlavě není pro psa vůbec TOP, je to spíš dotek naučený, který snese díky tomu, že žije s tebou. Jak tedy? Sedni si proti psovi, polož obě ruce na krk pod uši a po bokách mu pevným tlakem projížděj dolů a u toho "něco" povídej. Nedívej se mu do očí, přejížděj očima jen tak kolem. Pokud jste se dokázali naladit na stejnou vlnu, určitě ucítíš tu atmosféru pocitu - MY DVA. Ráda používám dotek boků. Stoupnu si za psa, položím ruce na boky, za přední nohy, a přejíždím k zadním nohám. Občas mám pocit, že se mi některá začne vlnit. Jemné masáže milují všichni, jen citlivější psi se jim musí učit pomalejším tempem. Ale nádherně se u toho pejsci zklidní. Kdysi jsem podlehla reklamě a koupila pro moje feny česací rukavici, samozřejmě k česání nefungovala, ale o to víc si ji holky prožívali jako masáž. Většina psů lásku přes doteky úplně nasává celým tělem.
První kapitola léčby
Nejprve si musíš uvědomit vše, co o jeho strachu víš. Pokud je to štěně a strach vznikl nedostatečnou socializací, je to poměrně "jednoduchý" stav - postupně, trpělivě jej budeš seznamovat se vším, co budete ke společnému životu potřebovat. V kapitole socializace najdeš mnoho slov o tom, jak. Pokud se jedná o zachráněné zvíře, je situace horší, ale ne beznadějná. Je třeba vypozorovat, kde je strach opravdu velký a těmto situacím se pokud možno zpočátku vyhýbat nebo je mírnit. Například, pokud nemusí člověka nebudu jej každý den vystavovat lásce lidí, ale nechám to zpočátku léčby na jeho vůli, zda chce či ne. Rovněž pokud nemusí například vlak, psa, střelbu .... K tomu všemu je třeba přicházet postupně, až budeme silný, na sebe napojený tým, a pes mi bude natolik věřit, že jej můžu začít vystavovat i těmto, z jeho pohledu, nebezpečným situacím. Laikové by při fázi odbourávání těžkého strachu měli raději použít zkušeného trenéra, protože během jedné vteřiny u vystrašeného psa můžeš udělat mnoho škody a hodně toho na dlouhý čas pokazit. Jsou psi, kteří přesto, že prošli dobrou socializací, nesetkali se s žádným problémem, přesto je jejich vnímání nových věcí doprovázeno strachem. Jsou to většinou velice citliví jedinci, což už by měl chovatel poznat při odchovu a na tuto skutečnost nové majitele upozornit, neboť léčba tohoto typu strachu probíhá jen důslednější a trpělivější socializací. Ovšem i zde platí, že člověk musí vyjadřovat naprostý klid a vyrovnanost, jen při seznamování je velmi účinné dát psovi najevo, že pro tebe je objekt jeho strachu naprosto normální věc. Příklad jen tak pro zasmání - bojíš se této skříně? Tak počkej a já si k ní klidně sednu a ty se dívej. Většinou to chvíli trvá, ale opatrně přijde a už se té skříně příště tolik bát nebude. Jsou to psi, kteří vše prožívají naplno a tak jakkoliv naznačená obava z jejich jednání může vést k vyhýbání se objektu strachu.
Druhá kapitola léčby
Nikdy ne utěšovat, litovat, chlácholit, to je cesta do pekel. Pes z tvé komunikace vycítí, že se "něco" děje a to "něco v něm vyvolá nejistotu a s ní přijde strach. Je to pro něj jako varování - pozor, přijde problém!! Proto pokud vidíš, že se něčeho lekl, dej do klidu tělo a zkus ne povel, ale nějakou větu: "O co ti jde??" "To je normální". Já ráda používám větu: "Kašli na to, je to blb." Pomáhá mi k takové intonaci klidu a normálu. Proto si takovou větu najdi, která bude vyhovovat, a udělej z ní pravidlo, stane se potom pro tebe i psa něco jako povel. Jen pohoda a klid ti pomohou udržet jeho strach pod kontrolou. Lidé totiž dělají v komunikaci se psem mnoho chyb, hledáme důvody v historii, omlouváme tím jeho chování. Ne, nejlepší cesta je hledět dopředu, žít z posunu strachu do pozadí o každý kousek, radovat se z malých úspěchů.
Třetí kapitola léčby
Nemůžu vynechat získaný strach z napadení jiným psem. Bohužel při dnešní výchově-nevýchově poměrně častý jev. Nejen u normálně socializovaných psů, ale u léčby strachu o to víc, se pokusíme těmto momentům vyhnout. Ovšem s jedinci svého druhu by se náš pejsek stýkal měl, tedy co s tím? Já většinou se informuji u majitele druhého psa, zda je vše v pohodě a mohu ty dva pustit k sobě. A když ne nebo mi majitel řekne, že neví, nic neriskuji a jdu si svojí cestou. Nechám léčbu mého chlupáče jen opravdu prověřeným jedincům. Jiná věc je napadení cizím, nezvládnutým psem. Pokud mi to situace dovolí, snažím se cizího psa odehnat, většinou ho mým rozhodným postojem zastavím a můj pes náležitě ocení, že jsem to já, kdo náš tým ochrání. Vycházím z toho názoru, že mému psovi nemohu přenechat obranu nás dvou, protože bych se dostala zase na začátek. Raději tedy riskuji a věřím, že cizího psa zastavím.
Tak úspěšnou léčbu všem, kteří do toho jdou, je to běh na delší trať, než je "obyčejná" výchova, ale o to víc radosti a lásky bude na jejím konci.
Tak haf a pac Lída
Domácí pravidla
Jsou určena především psům, kteří budou s námi žít doma, ale já jsem přesvědčena, že naučit se je mají i tzv. venkovní psi. Člověk totiž nikdy neví...
Klid - nejčastěji právě "nevytvořené" pravidlo - náš dům by měl být oázou klidu, alespoň takovou má většina lidí představu. Přineseme to malé medvídě domů, a když se po několika hodinách, dnech rozdovádí, jsme přímo unešení. Dokonce fotíme, natáčíme video, chlubíme se na všech možných sociálních sítích. Štěně roste rychleji fyzicky, než dozrává psychicky a než se nadějeme, po stejném bytě nám běhá velký pes, rozdováděný, klid naší domácnosti je ta tam, bezmocně chytáme hrnek s kávou, vracíme nábytek či věci na své místo. Ale proč? Pravidla chování v domě nebyla nastavena, ba naopak, kdysi to bylo žádoucí. Jak tedy má to pubertální stvoření pochopit, že dnes už to žádoucí není. A přitom stačilo málo - máš chuť řádit? Tak pojď, jdeme ven nebo na zahradu a budeme řádit tam. Pro majitele více psů by to podle mne mělo být pravidlo číslo jedna.
Nejprve já a potom ty - dnes často odsuzovaný pojem. Ale psi se musí umět zabrzdit. Majitel by z nich neměl udělat středobod a osu svého života. Musí se zklidnit na tak dlouho dobu, jak já potřebuji. Tady máme každý jiné priority - někdo nechce žebrající psi u stolu, někdo nechce olizování, případně mi vadí "prohlížení" nákupu, otravování návštěvy..... Ale vždy si tato pravidla pojďme ujasnit a hlavně důsledně naučit a vyžadovat. Opět příkladem - dvouměsíční medvídě, kdo by se doma přátelům nepochlubil, že? Každý jej hlasem, pohlazením odmění za to, že "otravuje". A ejhle, kde se ta radost ztratila ve dvou letech? Takže moje rada - pravidla se nastavují ihned, "potom" to sice také jde, ale je to složitější
Čistota - ta je opravdu o trpělivosti. Nejde naučit do zítřka, mnohdy to trvá déle. I když z důvodu vlastního pocitu čistotě psa doma učí snad každý, ale často zapomínáme učit čistotě psa v cizím prostoru - návštěva restaurace, cizího bytu. I tady by měl pes znát pravidlo, který prostor nemůže znečistit. Často psi-samci mají snahu si nový prostor označkovat. A přitom vytvoření pravidla je naprosto jednoduchá záležitost. První návštěvy absolvujeme ne pro pochlubení se štěňátkem, ale s jasným cílem, vytvořit pravidlo čistoty.
Je mnoho domácích pravidel, co rodina, to jiný požadavek
A tak můžeš vymýšlet pořád dál, podle toho jaký život ti vyhovuje. Jen měj na paměti - malá kulička může a dospělý pes nesmí - to je cesta do pekel a bude potom trvat dlouho a stát tě to bude hodně úsilí, než zaběhnuté pravidlo štěněte změníš na pravidlo u dospělého psa. A u některých ras psů se ti to na 100% ani nepodaří.
Rituály
Většinou přicházejí v tom lidsko-psím týmu jen tak mimoděk, náhodou. Ráda sleduji jejich průběh, přemýšlím o nich, protože mi to pomáhá jich využít při výchově nebo vysvětlování některého povelu.
Jednou jsem viděla u zkušené chovatelky rituál čištění tlapek smečce o počtu osm kusů - mladá štěňata reagovala na povel "tlapky", starší, zkušenější se již zařazovali sami na k tomu určenou deku. Bylo naprosto jasně vidět, jak si všichni užívají pozornosti člověka. A jak toho docílila? Jednoduše, používala při vytváření rituálu občas, u mladých vždy, chvíli relaxační masáže. I my měli podobný rituál - koupání. Nejčastěji se koupávala Gem a Paša, protože byli výstavními jedinci. Takže v jejich hlavě - koupání znamená jedu na výlet. Až Gem přestala jezdit a začala jezdit Ebi, vždy když šla do vany, stála Gem a čekala kdy přijde na řadu ona.
Častý rituál, vzniklý právě jen tak mimochodem, bývá viděn u bytových psů - pokud majitel chytne do ruky vodítko, pes začne dávat najevo, že ví, co bude následovat. Jen škoda, že lidé třeba tento rituál zavčas nepřetvoří na klid (třeba že si sám pes sedne), ale ponechají jej ve formě radostného skákání, které projevoval pejsek jako štěně.
Před nedávnem se mi změnil život a tím u nás došlo k mnoha změnám. Mimo jiné si, pokud jsem sama doma, beru smečku domů jako společníky. A tak vznikl rituál - pokud jdu do spižírny a sáhnu do jejich nádoby na pamlsky, automaticky se seřadí u vchodových dveří, neboť máme rituál, když odcházím, na dvoře dostane každá pamlsek a já se slovy: "Hlídejte to tady" v klidu projdu branou. Představa, že se "peru" u brány se třemi 50kg zvířaty, abych v klidu odešla, je pro mne nepřestavitelná. Takže vytvořila jsem si rituál naprosto záměrně a dnes je mým vítaným pomocníkem.
A protože již několik desítek let žiji se smečkou, mým opravdu nutným rituálem je pojmenování. Pokud "rozdávám" mlsku - vždy vyslovené jméno určí toho, kdo má oprávnění mlsku vzít. Nedochází tak z žádné strany k úrazům a děvčata naprosto respektují toto moje rozhodnutí. Když musím opustit dům jen s jednou z nich, zase mi pomůže toto vyslovení jména. Když potřebuji, aby do domu vstoupila jen jedna, a tak dále. Rituál pojmenování mi pomáhá snad každý den.
Některé rituály časem z různých příčin zanikají, jiné v běhu života vznikají. Vždy je dobré o nich popřemýšlet a využít je k obrazu svému. Pomůžou nám, protože se zažily většinou jako vítané a očekávané zvyklosti. Mám pro tentokrát prosbu - máš i ty některý vlastní rituál? Napiš mi jej, ráda jej upravím a uveřejním nebo jej napiš přímo na Common sense.
Haf a pac Lída
Mnoho majitelů psů je přesvědčeno, že na vycházce se pes uvolní pouze při pohybu na volno. Ne, není nutné zase až tak pustit psa zcela na volno, daleko důležitější je společná činnost. Často můžeme vidět tandem člověk-pes, kdy kráčí ti dva VEDLE sebe, nejdou SPOLU, někdy pes i poměrně daleko od svého dvounožce. Žijí si na vycházce každý svůj život. Pokud se člověk potom zahledí do svých myšlenek nebo nedejbůh dnes do mobilu, pes se začne rozhodovat podle svého vlastního uvážení, třeba se vydat po právě objevené čerstvé stopě. Důležité není, jak už jsem zmínila, že je na volno, ale to, že není s člověkem propojen. Nebyli v tu chvíli tým, ale šli každý sám za sebe.
Měli jsme jednu hodně tvrdohlavou fenu, která neprošla v období výchovy mýma rukama, pouze manželovýma. V dospělosti já a ona a vycházka nebylo nic příjemného, šel povel za povelem, nedokázali jsme se domluvit, i když téměř vždy poslechla. Ovšem žádná radost ani na jedné straně. Když šla s manželem, užívali si to oba. Stále jsem přemýšlela proč, a ejhle - oni šli SPOLKU, kdežro já šla jako prkno, jen s myšlenkou (takže zahleděná do sebe), co musím uhlídat, co zase vymyslí. Nepřemýšlela jsem vůbec o společném zážitku, jen nechávala v hlavě svoje myšlenky. Chyba tedy byla ne v její tvrdohlavosti, ale n mojí straně. Začala jsem pro ni vymýšlet různá zpestření, občas jsem použila i doteky, sem tam trik a odměnu, využívala jsem verbální komunikaci s náležitou intonací hlasu. Začali jsme si i my dvě užívat společných vycházek.
Pamatuj si, že nejhorší pro psa je, když je ponechán sám sobě a nikdo si jej nevšímá. Potom také začne jednat sám za sebe, využívat svých instinktů a i on opustí tým.
Další fena byla odebrána z nevhodných podmínek a volný prostor vůbec neznala. Navíc častý hlad a silné vlohy ke stopování přispěly pravděpodobně k tomu, že nám velmi a často lovila. Stále se nám nedařilo tento stav spolehlivě odbourat. Až přišla dvě znamení. Žila téměř rok pouze v kozím chlívku, neznala volný prostor a učila se v něm žít pouze na vodítku. Až jsme vodítko odepnuli, nastoupil u ní de facto stav nejistoty, velké ostražitosti a pokud k tomu přišla čerstvá stopa (bydleli jsme v lese), bylo vymalováno. Co pomohlo? Stačilo ji stále bedlivě sledovat, komunikovat s ní a po několika minutách, když se začal projevovat zvýšená ostražitost ji připnout opět na chvíli na vodítko. Následovala nějaká společná chvilka a opět, již zase bez velkých emocí, mohla být odepnuta. Z chvilek na volno se pomalu stávaly chvíle a časem chodila na volno bez problémů. Jen jsme nesměli zapomenout, častěji než u ostatních členů smečky, "navázat" kontakt.
Druhá myšlenka, která nás napadla, byla použít k domluvě s ní povel NE, neboť i doma na něj reagovala velice dobře. Jen bylo třeba jej použít opravdu v pravou chvíli a naučit ji tak, že NE platí i ve volném prostoru. Odbočila dál, než se nám zdálo bezpečné, následovalo NE, vrať se. A hned naše oblíbené .... pojď panenko ke mně... a odměna. Později už stačilo jen ne a vrať se. Chtěla zalézt do křoví, kde by nebyla pod dohledem - opakovalo se totéž. Začala intenzivně čichat stopu, nasávala pach ve vzduchu, NE! A vrať se. Následovala milá, uklidňující komunikace nebo společná hra, podle nálady. Někdy jen jsme šli vedle sebe a já použila svoji oblíbenou pohádku. Někdy postačila jen odměna. Vždy jsme závěr našeho NE střídali a trávili společné vycházky v relativní pohodě. Občas sice ono NE muselo být verbálně naléhavější, ale zapůsobilo a šlo se dál.
Těmito dvěma příklady jsem chtěla vysvětlit, že je popsáno mnoho způsobů, jak odnaučit lovení, ale všechny teoretické rady nemohou být "ušity" na tvého miláčka. Bez znalosti vašich společných zvyklostí v týmu, znalosti situace a příčin nemůže nikdo spolehlivě radit, jak odnaučit psa tento přímo sebevražedný zvyk. Ano, v dnešní době, kdy myslivec může psa z různých důvodů odstřelit, je to zvyk opravdu sebevražedný.
Musíš počítat s tím, že lovení je pro psa základní a přirozený instinkt. Obecně řečeno, mají jej všichni psi v krvi, i když někteří více, jiní méně. Přebít tenhle pud můžeš jen svým instinktem, respektem a autoritou. Musíš umět často měnit styl podle myšlení svého psa, musíš tedy svému psu rozumět po psím způsobu. Musíš umět "přečíst" jeho řeč těla a celé jeho chování. A to nepůjde nikdy dobře, pokud na vycházkách budete chodit vedle sebe a ne spolu.
Lovení je instinkt velmi složitý a proto považuji vytvoření rituálů a pravidel na společných vycházkách nejen za velmi důležité, ale také za velmi výhodné. Pokud ovšem nemáš zvládnuté přivolání ani v méně náročnějších podmínkách na 100%, nepomůže sebelepší rada, pokud máš psa-lovce. Možná krutý závěr, ale myslím, že jsem se dostala na svůj začátek - jako nejdůležitější povel považuji přivolání a začínám s ním již od prvního možného dne.
Haf a pac Lída
Hodně se mluví a píše o řeči těla, myšleno vždy psa. O řeči těla psovoda se téměř nemluví, nepíše.
Přitom i to do komunikace patří a navíc, pes a psovod tvoří tým a v týmu
není komunikace nikdy jednostranná. Já se svou smečkou mluvím pomocí povelů,
pomocí slov s určitou intonací, pomocí rukou a pomocí těla. O posledních
dvou komunikačních cestách bych ráda dnes něco málo napsala.
Ruce - jsou gestikulační nástroj, gesto používám nejprve v souladu s povelem, a později, pokud mám zaručen oční kontakt, mi už stačí gesto.
Ruce jsou ale také dotykový nástroj, používám jej poměrně často. Především u velmi aktivních psů, kteří potřebují před jakoukoliv činností zklidnit - tehdy nastupují masážní prvky. U labilních povah, neklidných či ustrašených psů zase ráda používám pouze doteky. Je třeba zklidnění, dodání sebevědomí, jen je třeba dát doteky do souladu s řečí našeho těla. I ono musí být v pozici uklidňující, ne napjaté zda se to povede či ne.
Ruce také někdy používám jako opravu, závoru, prostě něco, co neumím definovat. V podstatě je to gesto, které mnohdy nemělo ani spojení se slovem, ale stalo se naším smečkovým rituálem. Takto používám ruku jako závoru - "už ani o krok dál". Ruce mi slouží jako výzva ke hře - toto gesto vzniklo, jako mnoho jiných, jen tak, ovšem u nás to znamená "pojď si hrát". Lehkým dotykem krku často opravuji směr, uklidňuji situaci, dotykem zad upozorňuji, že bych ráda viděla oční kontakt. A tak bych mohla pokračovat. Každý z nás má několik takových "ručních" slov, která (většinou nevědomky) používá. Stačí je jen vědomě upevnit v naší komunikaci a budeme jako tým zase o kus dále.
S tělem je to horší, naučit se ovládat svoje tělo bývá pro mnoho lidí poměrně těžké. Zkusím ale uvést jeden příklad, kdy pes se sice snaží porozumět naší řeči, ovšem slova a tělo mluví každý jinak. Vyvoláme tedy zmatek, který na sebe naváže nejistotu a většina psů začne situaci potom řešit po svém. Představ si, že jdeš lesní cestou a v dálce vidíš člověka, rovněž se psem. Tvoje tělo se pravděpodobně napřímí, zpevní, nohy se opřou více do země a ruce pevněji stisknou vodítko. A tvoje ústa klidným, vyrovnaným hlasem (tak jak ses už naučil) vysloví "to je v pořádku". Tak jak - cítíš ten protiklad? A představ si, že pes hlídá VŠECHNU tvoji komunikaci, tím chci říct, že si tvé tělo přečetl dřív než ty. Dva protiklady v něm vyvolaly zmatek a nedůvěru. Můj manžel byl tak trošku pes, měl tuhle schopnost, dát tělo i slovo do souladu, danou od přírody. Já jsem se musela učit, proto vím, že je to možné, chce to jen trochu sebereflexe a občas být schopen se zasmát sám sobě.
Požádej partnera, kamaráda, případně několik přátel a zahrajte si hru. Ty, tvým tělem svého partnera např. pozdrav nebo vyzvi, aby přišel k tobě, k tanci, ke stolu.... Nejdříve používej i gesta, mimiku, později zkus nasadit vyšší laťku a použij jen tělo. A když vás bude víc, můžete si zahrát hru, kterou jsem ráda hrávala na školičkách s novými majiteli, aniž by tušili, že se "učí". Rozdělte se na polovinu. Jedno družstvo napíše na papír souvislou českou větu o třech slovech a předá ji jednomu zástupci druhého družstva. Ten jim pomocí svého těla a gest musí "přečíst" napsaný text. Hadači mohou mluvit a předvádějící může jen hlavou nebo tělem naznačit ano, ne, přibližně. Další možností je jen mimika - zkus vyjádřit mimikou svůj pocit - a tvůj parťák ať hádá.
Protože jsem tu zmínila i doteky, musím to trochu rozvést. Není pro nás jistě problém podrbat psa, je to příjemné pro něj a většinou i nám je to příjemné. Ale ne každý dotek je psovi příjemný. Začnu tedy tím "nejproblémovějším". Je to objetí, pro většinu psů naprosto cizí, zmatená situace. Bohužel to bývají často malé děti, které naopak tuto situaci podvědomě vyhledávají. Je dobré vědět, kdy je psovi dotek příjemný, kdy ne. Často je zvyk hladit psa po hlavě, nevím, mým psům jsem to nikdy nedělala, ale i u cizích se tomu vyhýbám. Mám pocit, že mají většinou již od štěněte tento dotek naučen, ale nijaké zklidnění jim nepřináší.
Zato většina psů přijme s nadšením hlazení uší, především v místě jejich nasazení. Rovněž plece bývají místem velké libosti. Ať již hlazením nebo tlakem a mírným přejížděním můžu naladit psa na svoji vlnu. Používám ráda i dotek - položím ruce shora na lopatky a přejíždím pomalu po stranách těla až k ocasu. Pes musí být u toho uvolněný, a já na něj přenáším tím pádem klid. Říkám tomu - "ty víš, že to mám pod kontrolou, viď?"
Je mnoho doteků, které ti pomohou vybudovat vztah, naučit zklidňovat situaci, navodit atmosféru, jen je na tobě, abys věděl a cítil, který dotek je tvému chlupáčci příjemný a kterému by se rád vyhnul.
Moje oblíbená trenérka mne upozornila na skutečnost, kterou jsem sice viděla, ale nevnímala zase tolik jako důležitý výchovný prvek. Proto jsem si více začala všímat z pohledů doteků smečky a opravdu - tělesnost je pro psy běžným denním chlebem. Proto sleduj svoje chlupáče a pozoruj, jak si hrají, protože můžeš pochytit různé techniky. Moje ruka je jako psí čenich, používám ji k opravám, ke zklidnění, ale i k vybízení ke hře. Vůbec nechci ze sebe "dělat psa", ale jen tebe chci upozornit na to, že mnoho činností můžeš použít jako výchovný nebo podpůrný projekt a tak zefektivnit svoji výchovu. Stačí si jen svoji mysl naladit a popřemýšlet.
Dnes zatím haf a pac Lída
Asi si teď myslíš, že mi přeskočilo, vždyť se všichni psů dotýkáme stále. Ano, to je velká pravda, ale málokdo již umí dotek použít jako výchovný prostředek. Maximálně v domnění, že psa velmi uklidníme nebo dokonce mnozí si myslí, že si jej i tak získají, hladíme jej pěkně a někdy i hodně silně po hlavě. Ani jedna moje fenka nelízala štěňatům cíleně temeno hlavy - pouze v případě, že jim tam zůstalo něco málo ze stravy. Vzhledem k tomu, že první uklidňující doteky používá máma-fena, sledovala jsem pečlivě několik mých fen, co vlastně používají. Ani jedna moje fenka nelízala štěňatům cíleně temeno hlavy - pouze v případě, že jim tam zůstalo něco málo ze stravy. Proto hlazení po hlavě psi mají většinou naučeno od člověka, jen většina to nepociťuje jako klid, ale prostě to vydrží.
Fena jako první samozřejmě vylizuje miminkům bříško - ano vím, že většině psů hlazení břicha zůstane až do dospělosti jako vjem naprosté blaženosti. Jen je tu občas problém, zda je pes v prostředí, kdy jako dospělý je ochoten břicho, to lehce zranitelné místo, odhalit. Dotek hlazení břicha používám především na utužení kontaktu, někdy i na uklidnění při nějakém (především česacím) zákroku na břiše.
Druhým dotekem mámy je olízání a očištění čumáčku. Ovšem jak štěně roste, občas tento dotyk vymizí. Proto je třeba nejprve zkusit, zda jej pes ještě akceptuje či nikoliv. Pokud ne, tak cizího psa s tím dál neobtěžuji, svého se jej pokusím naučit, neboť mi dobře slouží při různých situacích k uklidnění. Hřbetem ruky se lehce dotknu strany hlavy a jedu směrem k čenichu, kde ruku otočím a zavedu dolů pod čenich, kde pokračuji hlazením dlaní. Moje feňulky to zbožňují, takže jim po vzoru mámy "čistím" čumáček a většina už miluje i zároveň obě strany a oběma rukama.
Všimli jste si někdy, jak fenka svoje dítka uklidňuje? Pěkně pevně a rozhodně je hlavou přitlačí k zemi. I já pokud chci některou holku zklidnit (pozor ne uklidnit), použiji velitelský dotek - zajistím si, aby fena stála (povelem, vodítkem ..) a zezadu se nad ní ohnu, shora položím ruce na lopatky a vyvíjím mírný tlak. Můj hlas klidně povídá moji oblíbenou pohádku, respektive něco o tom, že bude dobře, když se trošku zklidní a moje ruce drží v klidu jeho tělo mezi rukama. Můj KLID se přelévá pomalu do psa. Pes se musí cítit uvolněně a být schopen se mnou navázat komunikaci. Tento Dotyk používám především k zmenšení psího rozčilení a znovu navázání kontaktu.
Na tytéž lopatky používám dotyk zepředu, kdy si psa posadím a postupným tlakem tlačím na plece a na lopatky. Tlak obměňuji od lehkého, mírného tlaku až k silnějšímu, podle reakce psa si musím stanovit jak silný nebo lehký mohu používat. Většinou totiž pes reaguje protitlakem a ten je mým vodítkem. Dotek na plecích používám především tentokrát pro uklidnění.
Podle oblíbenosti bývá druhým nejoblíbenějším, dá se říct až opiátem, blaho pro ucho. Jak vzniklo toto blaho je pro mnohé jasné, máma čistí i uši a lidstvo si radost z drbání uší předává jako informaci již po mnoho generací. Masáž krouživými pohyby, především u nasazení uší, podporuje reakci mnoha nervů, které jsou tam uloženy a jsou propojeny s mozkem. Psi si tento dotek velmi užívají a velmi se při něm uvolní.
Poslední dotek je "polibek". Štěně vylizuje mámě pysky, později se štěňat, ale často i psi, mezi sebou očichávají a zakončí to olíznutím. Je to pro ně znamení, rád bych se s tebou kamarádil. Nehodlám si nechat vylizovat "pysky", proto již od malička je učím dotek mé ruky. Jak na to je na delší povídání, ale tzv. povel "ťuk" je již oblíben u mnoha trenérů. A vždy když potřebuji znovu jim připomenout např. na vycházce pocit naší souhry, nabídnu jim ruku k "polibku". Pokud tak sami neučiní, je to mne znamení, že i když přišli na přivolání, je ve vzduchu něco, co je hodně zajímá.
Doteky nejsou pro mne doslova výchovné, z pohledu laika toho moc nenaučí, ale pomocí nich dokážu překonat, především u labilnějších psů, mnoho překážek. Ale jsou příjemné pro obě strany, tak proč "jen" hladit, když mohu si dotekem i pomoci
Další doteky jsou již tzv. příkazové, mnohdy je používám místo povelů, proto se jim budu věnovat ve zvláštní kapitole.
Haf a pac Lída.
Základem učení bych označila pocit. Zhruba v 21 dnech života přichází první učení a už je v zásadě nikdy neopustí. Začínají zjišťovat, že jejich chování má své důsledky. Pokud tedy udělají "něco" a důsledkem je stav, kdy se cítí dobře, rádi to udělají znovu. Samozřejmě v závislosti na momentálním stavu si to do hlavičky uloží jen okrajově nebo natrvalo. Na mysli mám nejen momentální stav aktivity a chuti k "práci" psa, ale i momentální stav náš. Jak silně zvládneme navodit ten stav "je mi dobře". Úplně stejně platí opačně - když je důsledek nepříjemný, jsou psi ochotni nepoužít znovu stejné chování. Tady je trošku zádrhel - jestliže se mu v minulosti špatné chování, třeba jen jednou, "vyplatilo" zkusí to znovu. V tomto případě k pocitu dobra musíme dojít za pomocí hesla - opakování matka moudrosti.
Dnes jsou, na škodě výchově, ve společnosti dva základní znesvářené tábory ve vztahu k psímu vzdělávání. Je to škoda, především posunu v oblasti výchovy. Dnes hojně propagovanou metodou je pozitivní výchova, druhý tábor se drží tzv. dominantní metody.
Pozitivní výchova
Pozitivní metoda se zaměřuje odměňovat žádoucí chování tak, aby je pes chtěl opakovat. Studie prokázaly, že je tento postup efektivnější, dá se velice dobře pes začlenit do společnosti a život týmu člověk-pes je daleko jednodušší. Bohužel, tak jako vše, má i pozitivní výchova svoje úskalí. Je založena na vnímání psa i vnímání člověka. Pes ovšem vnímá vše - nejen slova, ale i gesta, řeč našeho těla, dokonce i "náladu" v dané společnosti. Jestliže toto není v souladu s naším chováním, zákonitě přijde okamžik, kdy jako pocit "dobře" zvítězí chování, které psa odmění lépe, než jsme mu nabídli my. Jinými slovy, pozitivní posílení si pes naordinoval sám. Nejčastěji je to vidět na přivolání v okamžiku, kdy potkáváme jiné psy nebo zvířata. Hlavou nám proběhne ...jejdamane cizí pes... takto bohužel promluví i naše tělo - tím vysílám signál psovi - pozor něco se děje. A zlomový okamžik - dokážu přimět tělo, aby mluvilo stejnou řečí jako ústa a vyslovím klidný povel, o kterém pes ví, že na konci bude nesmírná zábava a v tom případě jsem situaci zvládl? Druhá varianta je, že sice povel vyslovím, ale moje tělo stále vysílá signál "jejdamane" a je to stejné, jako když vyšlu rovnou psa, tak se utíkej pobavit. A bohužel, ať již setkání s cizími psy dopadne příjemně nebo nepříjemně - pro psa to odměna je. Je to zábava, nová zkušenost, bohužel tu jsme mu nenabídli my, ale rozhodl se sám. A je velké nebezpečí, že se bude rozhodovat stále častěji. Nemusím moc dokazovat, že studie dokazující efektivnost pozitivní výchovy jsou bohužel dělány na lidech, kteří chtějí nebo umí (mají ten dar) dát do souladu tělo a řeč. V tom případě není pro mne lepší metody, pokud výchově ovšem věnuji dostatek času. Bohužel dnes většina trenérů používá slovo pozitivní jako zaklínadlo, které má za cíl přilákat co nejvíce klientů, objevují se polemiky o dominanci, hierarchii, vůdcovství ve smečce, většinou bez znalosti a sounáležitosti právě s tou smečkou. Bez respektování slova "pes". Dobrý trenér se nezaměřuje na výchovu psa, ale na výchovu a učení MAJITELE tak, aby tým dostal do souladu. Aby člověk rozuměl psí řeči, ale také aby řeč našeho těla byla stejná jako slova, která vyslovujeme.
Jeden příklad za všechny - nová majitelka štěněte se zúčastnila jednoho našeho víkendu. Štěňátkovi byla bohužel odepřena socializace neboť strávilo víkend na vodítku. Nicméně dobrá, respektovala jsem to, neboť i tak mu "nějaká" zkušenost do života přistála. Nicméně majitelka při nějakém veselém rozhovoru se svým přítelem jen tak mimochodem podávala štěněti každou chvíli pamlsek. Na můj dotaz proč??? se mi dostalo vysvětlení, že BUDOU používat pozitivní výchovu (tady jak jsem později zjistila myšleno klikr) a jsou ve fázi prokrmování. Snažila jsem se, pravda marně, vysvětlit že "prokrmovat" po jejím způsobu, znamená být pro psa spižírnou pamlsků, ne parťák, s kterým by štěndovi bylo fajn. Že chybí nejen oční kontakt, ale její oči, tělo a dokonce i slova patří příteli a prokrmuje "jen tak mimochodem". Byla jsem poučena, že nemusím mít obavy, čeká je prý několik kurzů, kde se ŠTĚNĚ naučí očnímu kontaktu, přivolání, chůzi na volno, základním povelům a světe div se - to vše pomocí her. Ano, pochopila jsem, že v tomto případě někde zapůsobila komerce a já se svým názorem nemám šanci. Neboť tolik kurzů, kolik ještě spolu absolvují jsou dost slušné peníze.
Jen ještě dodám - pamatuj si, pozitivní výchově se musíš naučit TY především, neboť každá chyba má za následek, že váš společný život bude jen polovina vašeho příběhu - zbytek si pes obstará sám.
Existuje i pozitivní trest, neboť žádná výchova nemůže být jen na straně odměn. Ale i pozitivní tresty je třeba se naučit, neboť bohužel lidstvo vychází raději z jednoduššího - tresty fyzické a ty do této kategorie nepatří.
Dominantní výchova
Je založena na negativním, většinou fyzickém trestu a negativním posílení. Nejvýstižněji lze tuto výchovu popsat (a bohužel stále potkat) při nácviku povelu "sedni". Zatímco já pomocí své ruky "vysvětlím" štěněti, co znamená to slovo, dominantní výchova použije ruku k tomu, aby štěněti přitlačila zadek na zem. I když v obou případech následuje odměna systém myšlení psa je vždy jiný. V prvním případě ..."musím sednout, abych ten pamlsek dostal" a v druhém případě ...Musím sednout, aby to netlačilo, a potom přijde pamlsek". Bohužel je druhý případ nejen rychlejší, ale hlavně člověk jej zvládá lépe - nemusí se učit správné signály, správnou řeč, nemusí tápat ve věcech, které nezná. Proto má dominantní metody stále mnoho zastánců, což by mi ani tak nevadilo, jako fakt, že jsou to většinou lidé, kteří nejsou schopni akceptovat nové studie. Nerozumím služebnímu výcviku, nikdy jsem jej nevičila, možná se bez těchto metod někdy neobejde, ale pro výchovu psa jako společníka je pro mne přijatelnější pozitivní výchova. Z minulých kynologických cvičišť si pamatuji dvě, pro mne důležité věci - psi cvičení dominantními metodami byli celkově agresivnější a druhý poznatek - mimo areál cvičiště jich převážná většina těžce plnila i základní povely. Zastánci metody považují fyzický trest za "normální" a při výcviku tělo většinou vyjadřuje "výhrůžku" již dopředu a často místo ruky pracuje koleno, noha. Trenéři hodně používají radu ...pokud pes překročí hranice, použijte trest, ovšem ve smyslu fyzického trestu, dokonce jsem byla svědkem škrcení, tlučení holí.... Ale již často nevysvětlí, že pokud pes cvik neumí a nerozumí mu, nemohu trestat.
Proč tedy ještě dominantní metoda přežívá ve velké míře? Nemůžu totiž dokázat, že jsem dobrý trenér jinak, než výsledným efektem u psa. Když použiji dominantní metodu, dostaví se výsledek daleko rychleji, viditelně a "klient" je spokojen a přesvědčen, že jsem ten nejlepší. Pracuji-li s pozitivní metodou správně - učím ne psa, ale klienta jednotlivým fázím výchovy, a pokud on nepracuje podle mých pokynů, kýžený výsledek se nedostaví, tudíž "vina je na trenérovi". Mnoho trenérů, i u pozitivní metody, proto začíná ne podle plánu výchovy, ale podle efektivnosti cviků, aby klienta přesvědčil o svoji kvalitě. A tím pádem ovšem výsledek výchovy se projeví u dospělého psa jako ne příliš spolehlivý a tudíž majitelé se při nápravě chyb přikloní raději na stranu dominantní. Je to koloběh, který neumíme zastavit právě pro neschopnost odborné komunikace mezi těmito dvěma znesvářenými tábory.
Druhý příklad - typický pro pochopení slova proč dominantní výchova přežívá v tak velké míře. Skákání na lidi - častý problém, který chtějí majitelé odstranit. Nejprve výchova Common sense - ještě před příchodem štěněte si připravím plán výchovy a tudíž tento problém ani nenastane.
Každé štěně vyskakuje, chce být blíž a blíž tomu, koho miluje, od koho čeká polaskání, odměnu, lásku...Pokud tedy nechci, aby problém nenastal, musím již v útlém věku mu nabídnout něco náhradního a přitom splnit jeho touhu. Vždy jsem při výchově štěněte měla např. na klíčích (haha mám doposud) plyšovou figurku a tu jsem při příchodu domů nabídla jako hračku, kterou když mi přineslo na místo, přišlo pomazlení a láska. Pokud šlo ale o nápravu, musel přijít i odmítavý postoj - při výskoku jsem se otočila a "nevnímala" většinou po chvíli pes zvědavě sedl a koukal (doposud se mu sice negativně, ale věnovali) a já v tom okamžiku se snesla dolů za ním a chválila a chválila. Až pochopil, že když sedne hned (lze později i pomoci povelem) je to na dobré cestě - přijde odměna. Ovšem tak jako vždy - náprava je o čase a trpělivosti, výchova ihned je daleko méně náročnější.
Dominantní metody používají fyzický kontakt - takže při výskoku štěněte se ozve hrubým hlasem "ne!!!" , čímž touhu po lásce tvrdě zarazím a ti dokonalejší jej alespoň po "uposlechnutí" odmění. Při nápravě se často používá pro větší plemena koleno ( i my tím kdysi podle rad prošli), kdy jej použiji jako nárazník při výskoku. Panuje tu domněnka, že "bolest" psa časem odradí. Bohužel jej odradí spíš než bolest to, že jeho touha po lásce zůstala neuspokojena. Potom je otázkou, čím si to vynahradí. Možná se ptáš a oprávněně a co malá plemena - podle mých zkušeností většinou nic, vyskakují a majitelé to řeší buď omluvou jeho chování nebo uzavřením psa do jiného prostoru.
Dominantní výchova totiž neřeší PROČ ale pouze JAK a to ještě zažitou metodou, která nerespektuje ani specifičnost plemene, natož povahu jedince.
Přeji všem mým příznivcům a čtenářům, aby jejich slova byla co nejvíce v souladu s jejich řečí očí a těla a jak na to vás ráda naučím - ozvěte se.
Haf a pac Lída
Při brouzdání různými skupinami, zabývající se radami pro výcvik psů, každou chvíli narazíme na slovo separační úzkost. Ano zvýšený výskyt je logický, neboť je dnes zvýšené umísťování psů z útulků nebo nevhodných podmínek do rodin, mnohdy dokonce jako první pes. Je tedy pravděpodobné, že se stavem "separační úzkosti" si těžko nový majitel poradí. Troufnu si tvrdit, že často se o separační úzkost ani nejedná, jen jsme prostě zapomněli naučit psa být sám. Pes je smečkové zvíře a samota v něm vyvolává nejistotu a strach. Proto při odběru štěněte nebo i pejska z nevhodného prostředí bychom se měli připravit na to, jak jej naučit být sám.
Musíme si uvědomit, že téměř ve VŠECH případech, dokonce i z útulků, přišel pes k vám ze smečky. Možná z našeho pohledu ne zrovna ideální společenství, ale přesto se v ní uměl pes pohybovat. A u nás doma nebude šťasten proto, že má lepší podmínky, šťastný bude tehdy, když pomine nejistota a strach. Jak tedy na to?
Nejprve si musíme při příchodu nového člena rodiny vytvořit dostatek času na výchovu k samotě. Není nic horšího, než psa "přesadit" do nového prostředí a druhý den zavřít dveře a odejít do práce. Ujasníme si, kde bude pes samotu trávit, a za přítomnosti všech členů domácnosti se domluvíme na tom, jak bude nácvik samoty vypadat. V tomto by měla být celá rodina jednotná, protože v budoucnu může odcházet jako poslední kterýkoliv člen domácnosti.
Nácvik bezpečí a ochoty
- ať již je to deka, pelíšek, klec, prostě SVOJE místo by měl každý pes mít. Čím dřív pochopí, že je to jeho!! tím dřív přijde první impuls jistoty. Použiji příklad pelech (co dáte je na vás!) - umístíme jej do vybraného prostoru, kde bude stále. Potřebujeme, aby se zde cítil dobře a v bezpečí. Nejprve bezpečí - to zajistíme jednoduchou metodou - nikdy jej v pelíšku nerušíme. Je to JEHO prostor. A už vůbec ne v pelíšku potrestat!!! V okamžiku, kdy se do pelechu uchýlí, i když bys chtěl nadávat, protože něco provedl, zmlkni. S pelechem nemůže být propojena negativní situace. Občas jej v pelíšku můžeš pohladit nebo jej za odchod do pelechu pochválit, ale tentokrát hodně!!! klidným hlasem, ne jak používáme při ostatní výchově. Prostě jeho prostor respektuj. Bezpečí máme, nyní ještě pocit, tu je mi dobře. Pojďme na to přes pamlsky. Nejprve "jen tak" pohodím na pelech pár pamlsků a hrou jej navedu na pelech. Občas během dne (několikrát) se tam nějaký mls prostě objeví - potřebuji, aby se občas šel podívat, zda by nemohl na tom dobrém místě něco ulovit. Většinou již druhý den nastupuji s "povelem" místo - ale nevyslovuji jej jako povel, nýbrž uvolněným hlasem spíš jako oznámení. Zároveň se slovem odhazuji mlsku na pelech. Po pár pamlscích dám něco tvrdšího a odejdu po dobu mlsání na pár sekund z místnosti a zavřu dveře. Je dobré se vracet včas. Nechválím, nevítám, tvářím se, jakoby se nic nedělo a vše je prostě normální. Klidně dvacetkrát za den, jen prosím tomu uzpůsobit jídlo, neboť tady při nácviku bohužel porušujeme trochu výživový program.
Nácvik na místo
Pošlete psa na místo s povelem "místo" a pomocí ukazování jej naveď na pelíšek. A šup, pamlsek, občas pamlsek zkus vynechat a jen pochválit. Ale opět klidně, potřebujeme, aby neodcházel. Nejlépe po vycházce, před spaním, po nějakém hlavolamu. Dobré je použít povel místo, když si sedáme k televizi, ke čtení, prostě když je rodina v klidu a nic jej nebude pobízet k odchodu z pelechu. Chceme dosáhnout toho, aby zůstal v pelechu, i když si jej nevšímáme. Stále pokračujeme i v nácviku odcházení, střídáme časy, někdy krátce, někdy déle, ale zatím nepřesahujeme cca 1 minutu. Cílem je, aby pes zůstal v pelíšku dobrovolně bez tvé pozornosti, ale v tvé přítomnosti a jako druhý cíl, zůstal 1 minutu v klidu bez tvé přítomnosti.
Zvýšení nároků
Časté úskalí nácviku samoty. Nedá se jednoznačně určit, kdy zvyšovat nároky - sebevědomější štěně zvládne celý proces rychleji, u labilnějšího musíme postupovat opatrněji. Pejsek z útulku nebo nevhodných podmínek jistě bude pomaleji chtít chápat samotu jako něco báječného. Je třeba nespěchat, již po pár dnech zjistíme, jak bude samotu přijímat a podle toho nácvik uzpůsobíme. Nebylo by zodpovědné tvrdit dopředu jak postupovat. Ideální stav pro nás je, když pes po povelu "místo" v klidu na pelech odejde a po pochvale tam zůstane, i když si jej nikdo nevšímá a občas si pelech vyhledá i sám a "uklidí" na něj dobrovolně svoje tělo. V tom případě pojďme a zvyšme laťku. Naše odchody můžou začít častěji a klidně prodlužme i na tři až pět minut. Vrátíme se a je v klidu, dobrá nerušme jej, tvařme se jako profesionálové - nic se neděje, "jen jsem odběhl". Jakmile zvládá náš odchod v klidu, přidáváme času.
Obecné pravdy
I když nikam neodcházíš, pošli jej občas na místo, jen tak cvičně. Samozřejmě pořád jen jako oznámení, nikdy jej tam neposílej za trest!
Jakmile bude čas tvé nepřítomnosti již přesahovat více minut (podle labilnosti pejska) dopřej mu před odchodem "zábavu" - hru, vyvenčení, hlavolam....S narůstajícím časem odchodů je dobré vědět, jak se doma chová. Požádej souseda, aby ti řekl, pokud se bude projevovat hlasitě. Případně dnes je mnoho chůviček nebo mobilních aplikací, které jde využít. Nechej pejskovi spoustu zábavy kolem něj, jistě brzy najdeš tu hračku, s kterou je schopen si hrát i sám. Aportovací činka to pravděpodobně nebude.
Ber do ruky klíče, odcházej často z místnosti, stále otevírej a zavírej dveře, nechávej pejska samotného na svém pelechu. Tvoje odchody a příchody se musí stát běžnou rutinou, s ideálním koncem - pes pochopí, že když nejsi doma, je značka ideál si jít lehnout a spát. Jenže na to musí být i unavený, takže kruh se pomalu uzavírá - vycházka, odchod, příchod, trochu hry, spánek o samotě na pelechu, vycházka....
Pokud můj návod nefunguje, je tu možnost, že pes trpí opravdu separační úzkostí, takže tento program se musí rozkouskovat na daleko menší díly a pracovat s každým, takto postiženým, psem podle individuálního plánu.
Haf a pac Lída
Výchova začíná dnem, kdy si přivezeme štěně domů. Máme sice obrovskou
radost, ale je tu tvoreček, kterého jsme vytrhli z máminy ochranné náruče
a nyní po něm chceme stejné nadšení, jako projevujeme my. Ale často to nefunguje tak jak očekáváme. Štěňátka
jsou nádherné svazky energie a zvědavosti, ovšem mohou být také svazkem strachu
a frustrace.
Pokud budeš dobře reagovat na jeho projevy v novém domově a dáš mu potřebný čas, bude doba na přizpůsobení kratší a méně stresující pro něj i pro tebe.
Pokud nereaguješ správně , je poměrně velká pravděpodobnost, že se někde setkám s dotazem ....štěně mi doma......co mám dělat. Ano, bohužel málokdo ví, že již první den musí přijít nejdůležitější úkol výchovy - seznámení s budoucím domovem tak, aby nevznikla žádná příčina budoucích problémů.
Jedeš si pro štěně a chceš konzultaci jak postupovat? Napiš a určitě najdeme řešení.
S čím musíš začít při výchově štěněte nejdříve.
V první řadě uč své nové štěně každodenní rutině. Rutina je pro štěně obrovsky uklidňující.
Něco nedopadlo? Než to zkazit Napiš a určitě najdeme řešení.
Učte své štěně slova
Možná se ti zdá blbost, že říkám "slova". Ne, nespletla jsem se. Všichni to označují za povely a bohužel laik potom vyžaduje naprosté splnění. Ne, v tomto období jsou to jenom slova s kterými se štěně seznamuje. Když se zadaří splnit, přijde jistě odměna, když ne, ignoruji to, protože se to SLOVO teprve učíme. Až mu bude rozumět, stane se ze slova povel. Zároveň s výchovou rutin začínáme "vyučovat" naši vzájemnou komunikaci. Tady jsou nejdůležitější slova:
Jméno a opravná slova musíš učit co nejdříve, nejlépe ihned. Nějakou chvíli bude trvat, než se je malá kulička dobře naučí.
Proto, aby to bylo v co nejkratší době, musíš používat správný tón hlasu, správnou řeč těla, neboť to jsou pro štěně pomůcky, jak se rychle učit.
Ano, možná si řekneš: "Když používám odměny při učení, proč nejsou uvedeny na prvním místě jako pomocníci?" Protože když vynechám odměnu, tón hlasu a řeč těla umí říci NE, ale když vynechám tón i tělo, odměna NE neřekne. Jen umí říct ANO a to je pro výchovu Common sense málo. Tím netvrdím, že nemáš používat pamlsky, jsou rozhodně velkým motivátorem a používám je rovněž a ráda. Ovšem nechybí nikdy tón a tělo, jinak bych ztratila respekt.
Pokud je tvoje štěně starší než 2-3 měsíce a nenaučilo se bezchybně "ne" a "ano", musíš začít nejprve u těchto slov, jinak máš velmi malou vyhlídku na úspěch s další výchovou.
Více se můžeš dovědět na semináři "Umění výchovy"
Respekt ve výchově
Měli byste učit vaše štěně, aby vás respektovalo jako krále vašeho domova.
Bez respektu se tvoje štěně může naučit slova a rutiny, ale brzy se začne rozhodovat, že slova bude nebo nebude poslouchat.
Majitelé tvrdí, že jejich slovům pes rozumí, ale také k tomu říkají...." Z toho nebo onoho důvodu povel nesplní".
Někdy se dokonce pokoušejí to vysvětlit slovy: "Je tak chytrý, že mě vycvičil!"
Ale to není inteligence - je to neúcta. A někdy při řešení problému se dá vysledovat, že chyba výchovy se táhne již od prvních dnů v novém domově.
Často slyším "respektuje mě, jen když...". Ne respekt nejde získat "téměř", musíš jej získat úplně a způsobem, který psi chápou.
Nedaří se? Mohu ti s tím pomoci, napiš nebo se přihlas na seminář "Umění výchovy".
Jaké slovo musí následovat?
Již máš naučeno, kde bude spát. Ale je to místo i JEHO bezpečí a JEHO odpočinku. Štěňátko musí vědět, co znamená slovo (např. "Na místo") pro označení, že má jít do svého prostoru. Nejdříve bude trvat delší dobu, než se naučí tomuto slovu rozumět, ale později to bude pro obě strany vynikající prostředek k tomu, že se vy dva můžete označit za TÝM.
A tady pozor, toto slovo se musíte učit oba dva, respektive celá lidsko-psí smečka u tebe doma. Ano, "pošleš" štěně na jeho místo, ale v okamžiku, kdy to splní, ANI TY jej na tom místě neruš. Je to JEHO místo, jeho klid a jeho bezpečí. Úplně stejně postupuj, když na svoje místo odejde samo.
Mnoho lidí místo pelíšku používá přepravní klece, kennelky apod. Někdo je nadšený, někdo je odsuzuje. Ne není třeba odsuzovat, ovšem i tento způsob bezpečného místa pro štěně musí projít správnou výchovou. Znám mnoho psů, kteří považují přepravku za své území, svůj bezpečný prostor. A také znám mnoho psů, kteří totéž považují za svůj trest. Je to ve psech? Ne, je to v nás. Ti co to mají za trest, jim tuto úlohu přisoudil člověk - zavřel je, aniž je k pobytu v přepravce vychoval.
Pro štěňata poskytuje přepravka bezpečné místo pro spaní. Když si štěně na ni zvykne, nebude problém vzít jej na víkendový pobyt, na výlet, na dovolenou. Ty máš svoji oblíbenou židli nebo postel, kde odpočíváš. Dej k dispozici štěněti přepravku a nechej dveře zatím stále otevřené a dovnitř mu několikrát dej něco dobrého na žvýkání. Obvykle do několika dnů se stane přepravka jeho bezpečným místem. Nelíbí se ti přepravka? Postupuj stejným způsobem s jakýmkoliv pelíškem.
Další slova se týkají tvé domácnosti.
Nejprve vyber slovo, kterým dáš najevo, že se může bezstarostně vyvenčit. Musíš počítat s tím, že je to ještě batole a nemá až zase takovou kontrolu nad svým močovým měchýřem. Ale přesto uč jej rozumět tomuto slovu (já používám klasicky "čurat"), budeš jej velmi potřebovat do dalšího života. Dělej vše proto, aby se "nehody" nestaly špatným zvykem. Ale není to v trestech za "nehodu", je to ve chvále za zvládnutí venčení z obou stran. Pamatuj, že značné části "nehod" jsi nezabránil ty tím, že jsi dostatečně nevěnoval pozornost projevům malého prcka.
Štěně musí přijmout tebe jako toho, kdo rozhoduje, čemu se nyní budete učit. Jsou to slova, která budeš používat k různým činnostem vašeho společného žití, Patří sem povely například pro česání, koupání, zkrácení drápů, ošetření zubů, podání tablety, nasazení obojku nebo postroje. Štěně by mělo na tvůj povel se naučit klidně stát a čekat než uděláš, co potřebuješ. Pokud toto vše naučíš správně a bez násilí, bude potom po celý život brát všechny tyto úkony jako věc samozřejmou. Odborně se všechna tato slova nazývají povely pro manipulaci.
Často až ve věku 4 měsíců (při výměně zubů) se mne majitelé ptají co udělat s tím, že je štěně kouše příliš. Do té doby, tak nějak asi počítají s tím, že první zuby - jehličky - bolí nějak automaticky. Ne, je to v tom, že ty musíš nastavit limity dobrého a špatného chování. Rozhodnout se, zda ti vadí hrubost kousání a buď odstranit kousání obecně, nebo jen odstranit hrubost. Jde obojí, již fena učila štěně jemnosti v kousání, stačí převzít nebo upravit její způsob a je to hotovo.
Poslední úkoly výchovy pro domácnost a společné soužití musí určit každý sám. Musíš si zvolit pravidla pro chování v tvé domácnosti a pak je ovšem striktně dodržovat. K naučení ti bude stačit "Ne" a "Ano", ovšem pouze v případě, že jste tato slova již dokonale zvládli.
A co sem tedy vše patří? Vše to, co ti dnes připadá roztomilé, ale v dospělosti psa tebe nebo ostatní členy domácnosti bude obtěžovat. Spaní v posteli, braní jídla ze stolu, braní hračky z rukou dítěte, vybírání odpadkového koše, prádelního koše, skákání na lidi, do klína, štěkání přes okno, přes dveře, rozmotávání toaletního papíru. Vymýšlej dál a především přemýšlej, než se začneš některému úkonu smát, možná právě proto budeš v dospělosti psa nadávat
Jen si pamatuj, tato pravidla musí být pro všechny členy domácnosti stejná, jinak bude štěně beznadějně zmatené, i když později si "svůj" způsob života najde.
Respekt musí přijít první, bez ohledu na to, jak dlouho to trvá.
Povely- slova pro pokročilé
Je toho mnohem víc, chtěla jsem jen tím naznačit, že nejsou všechny povely určené k tomu, aby je štěně mohlo zvládnout během této věkové fáze. Ano, mohou tomu slovu - povelu porozumět, pokud jej dokážeš dobře vysvětlit. Budou vědět, co to znamená, ale to nebude automaticky vést k tomu, aby povel plnili.
Neznamená to ani, že i když "rozumí" ale neplní, že by měl přijít trest nebo dokonce bití. NE, to není cesta k respektu, musí tě nyní považovat za spravedlivého člena týmu, za spravedlivé slunce v jeho očích. Každé štěně občas zlobí, čas od času se špatně chová - jak zareaguješ, na tom velmi záleží.
Tvoje štěně je téměř čistá "tabula rasa" Již nikdy nebude tak snadné jej naučit rozumět tolika slovům, protože již nikdy nebude mít stejný věk. Nepropásni tedy svoji jedinou příležitost a dobře se připrav. Pokud totiž budeš odstraňovat špatné zvyky na starším štěněti, podaří se ti to, ale věř mi, nebude to snadné.
Plán výchovy se můžeš naučit sestavovat na semináři "Umění výchovy"
Haf a pac Lída
Pojď, ujasníme si několik věcí. Ta malá chlupatá koule se pohybuje kolem tebe a ty záříš štěstím. Možná tušíš, že už dnes je třeba začít trénovat. Již dnes se staneš trenérem, pedagogem, hercem. Ale co pravděpodobně nevíš je, že jsou úskalí, která právě teď ti budou vstupovat do cesty. Pes nemyslí jako člověk a také se to nikdy nenaučí.
TY MUSÍŠ VIDĚT SVĚT JEHO OČIMA
Mezi pejskaři často zaslechneš větu - ty jej polidšťuješ. Ano, ale málokdo ví, co to vlastně znamená. Není to o oblečku, není to o spaní v posteli, o tom kdo půjde první do dveří a jiné lidské činnosti. Je to o tom, že chování psa si vysvětluješ po lidském způsobu. A proto mnoho tréninkových metod, i když jsou třeba velice dobré, nefunguje. Protože trenér (což jsi ty) nevidí psíma očima.
Co zkusit nějaký příklad - štěně žvýká botu - tvůj hlas, tvoje tělo mu řekne NE. Štěně činoost ukončí a ty spokojeně odejdeš. Potud je to správně. Když odejdeš a ono zkusí žvýkat dál, bude za chvíli bota rozkousaná a štěně únavou usne. Až se do místnosti vrátíš, dokážeš tu rozkousanou botu přejít, nezvýšíš hlas, ani nebude z tvého těla vyzařovat vztek? Měl by si to dokázat, protože jinak si štěně "přečte" :.."přišel a zlobí se, jeho příchod tedy znamená někdy problém, musím si dát pozor." Zahájil jsi právě proces nejistoty při tvém příchodu. Už totiž neví, že kousal před nějakou dobou botu, ani jej ještě nemáš naučené nekousat nic jiného než svoje hračky. Z pohledu psa jsi mu ji tam nechal a tvoje NE splnil a botu nechal, ale potom jsi tam nebyl a nic neříkal. Nejprve jej nauč, že žádnou botu nesmí a do té doby si prostě boty ukliď. Věř, že je to jediné rozumné řešení.
PES VĚNUJE POZORNOST VŠEM DRUHŮM KOMUNIKACE
A tvoji pozornost miluje ze všeho nejvíc. Této skutečnosti můžeš dokonale využít. Pokud chceš, aby opakoval chování, které vyžaduješ, případně chceš posílit, věnuj mu pozornost. A teď tě prosím - přečti si předešlou větu několikrát, protože za chvíli budeš vědět, že i toto pro tebe může být úskalí.
Zvolím příklad, kde se nejčastěji pozornost stane negativní a doslova se obrátí proti tobě. Předpokládejme, že máš velmi uštěkané štěně (nebo i psa) a rád by si jej to odnaučil. Jakmile začne štěkat, ty se otočíš a řekneš: "Ticho!" Ovšem co si řekne tvůj pes? "Jakmile štěkám, páneček věnuje pozornost mně." Právě jsi jej povzbudil k tomu, že tvoji pozornost štěkotem upoutá. Dobře, říkáš si, tak nebudu dávat povel, ale půjdu k němu a pomazlím se s ním. Další posílení, byl by zázrak, aby neštěkal dál a víc.
Pokud jedeš na víkend na Lucký vrch, nacvičíme v praxi - https://www.eref.cz/sluzby/
Možná si říkáš, tak jak? Musíš obrátit hodnoty - věnovat mu pozornost (a klidně hodně) za to, že neštěká. Odborně řečeno - věnuješ se mu, když se chová, jak ty si přeješ a tvoji pozornost nedostane, když je to chování nežádoucí. Nazývá se to správně ignorováním, ovšem jsou situace, kdy ignorování nemůžeme použít. Například již u zde zmíněné boty.
Tak jak docílit žádoucího chování v případě boty? Samozřejmě dáme najevo, že takové chování nechceme, ale nabídneme mu to, co žvýkat může. A pokud naši nabídku přijme, věnujeme mu tolik pozornosti, kolik můžeme.
TVOJE POZORNOST JE PŘI VÝCHOVĚ TVŮJ SILNÝ NÁSTROJ
Ahoj haf a pac Lída
Psa se nemůžeme zeptat na emoce, které při hře zažívá. Podíváme-li se pozorně na jeho projevy - uvolněné obličejové svaly, pozorný až vyzývavý pohled, přehnané pohyby, často i vysoký hlas, pochopíme, že vše naznačuje, že si hru maximálně užívá.
Z vnějšího pohledu hra nevypadá jako něco, co má smysl, ale proč si tedy psi hrají? Nejlepší odpověď nám poskytne sledování feny-matky při odchovu svých štěňat. Naprosto zřetelně poznáme, že každá hra je účelná, dokonce si troufnu tvrdit, že dobrá fena-matka podřídí intenzitu a směr hry i jednotlivým povahám štěňat. Hry jsou ovšem činnost, která zahrnuje nejen zvýšený výdaj energie, ale i zvýšené riziko úrazu. Přesto je druhý výchovný cíl feny právě hra. A protože se štěně rodí už jako domestikované a my přebíráme již při narození odpovědnost za jeho život, měla by být hra rovněž naším prvním výchovným počinem. A zrovna jako fena bychom měli ke svému cíli přiřadit správnou hru, k jednotlivé povaze malých kuliček nalézt tu správnou intenzitu hry.
Z toho co jsem napsala, jasně vyplývá, že hra je příprava na dospělý život. Pomáhá rozvíjet nejen rozvíjet motorické schopnosti, ale učí i zvládat sociální konflikty, především řečí těla. Velmi důležitá je hra i při vytváření hierarchických vztahů. Málokdo si ovšem uvědomí, že hra velmi zlepšuje porozumění komunikačním signálům a prohlubuje vztah mezi jednotlivci. A opět připomínám - nejen mezi příslušníky svého druhu, ale prohlubuje i vztah člověk - pes. Jen musí být z obou stran hra upřímná a být vyjádřena všemi smysly.
Je již celkem jasně prokázáno, že štěňata odstavena od matky před 7 týdnem věku postrádají spoustu signálů důležité pro další sociální vztahy. Rovněž noví majitelé štěňat, která nepoznala v socializační fázi hru s člověkem, si často stěžují na problém navodit atmosféru pro hru. Velmi často potom slyším, můj pes si nehraje. Ano jde to "naučit", ale již to nebude zcela vycházet z přirozeného vývoje.
Z pohledu pedagoga a tím z pohledu tělesné výchovy (aniž bych psa polidšťovala), musím konstatovat, že hra umožňuje zlepšovat koordinaci pohybu, zlepšuje motoriku, podporuje rozvoj fyzické síly. Z hlediska chovatele vím, že při hře štěně zkoumá hranice svých možností a dovedností, získává duševní flexibilitu a učí se řešit nepředvídatelné situace. Během "zápasů" musí vymýšlet nové strategie, které mu pomohou vyhrát - nebo-li "přežít".
Protože většina štěňat v určitém věku fenu-matku a chovatele opouští, měl by každý majitel pokračovat v hrách a používat je zpočátku jako nejdůležitější prvek výchovy. Kromě vlastních funkcí her je může majitel použít jako nástroj pro učení emocionální kontrole, toleranci frustrace. Pauzy během hry učí ovládat emocionální vzrušení. Ukončení hry přispívá k vědomí určitých hranic chování ve vztazích. Příjemná hra umožňuje využít ji jako odměnu za žádoucí chování, které chceme posílit. Z kurzů a tréninků vím, že štěňata, zvyklá na hru, se vyznačují větší mírou pozornosti vůči svým majitelům, jsou vnímavější a pokud trénink probíhá po hrách, je daleko efektivnější.
Hra je rovněž ukazatelem životních podmínek - pokud pes žije v nevhodných podmínkách - hlad, nevhodné prostředí, neustálý stres a podobně, jako první ukazatel zmizí hra. Proto často v médiích se objevuje otázka - mám pejska z útulku, z množírny a on si nehraje. Ano, je to věc, kterou pes nepotřeboval k "přežití", proto ji dokonale vytěsnil. Mnohdy jej ani matka nenaučila základním hrám, neboť i ona ji, díky podmínkám, vytěsnila.
Vzhledem k tomu, že hry jsou nezbytné pro správný vývoj štěňat, je nutné podchytit všechny okamžiky vhodné pro hru nejen pro štěňata, ale i pro dospělé psy. Každý chovatel by měl začít s hrami, rozvíjejícími především motoriku a sociální chování. Majitel již svoje hry bude podřizovat výchově svého malého miláčka. A nezapomínat bychom měli i na dospělé psy, protože si tím udržujeme krásný vztah, ale i jej ubezpečujeme svým chováním, že má v naší lidsko-psí smečce stále svoje místo.
Každý majitel se může nejen hry naučit, ale především ( a to považuji za efektivnější) hry vymýšlet. A jak? To si vysvětlíme na víkendovém semináři v Telecím
V dnešní době je "IN" mít pejska, ještě větší "IN" je mít pejska z útulku nebo množírny. Neděs se, jsem si vědoma, že je to činnost chvályhodná, pokud by si ovšem pejska vzal člověk zkušený nebo alespoň odhodlaný pomoci psovi vymazat jeho historii z hlavy. Vím o čem mluvím, ještě mám doma starou dámu, kterou jsme kdysi vzali z nevhodných podmínek a stále si uvědomuji co práce to dalo, než se naučila žít relativně "normálně". Tehdy jsme už měli dostatek zkušeností, ale stále jsme vše konzultovali s mnoha zkušenými trenéry. Dnes nám (v tomhle případě bohužel) dává internet možnost se zeptat na radu co s takovým pejskem. A mnoho, mnoho rad padne, i od těch, kteří by mnohdy měli raději mlčet. Takže jakýkoliv problém se řeší na internetu, aniž bychom měli ponětí, jak se opravdu projevuje pes, jak k tomu přistupuje majitel, kde je možná příčina chyby. Vím, namítneš, že když někdo žádá o radu, problém popíše. Nemám pocit, že jsme jako lidé natolik objektivní, abychom s nadhledem popsali situaci ve které jsme sami účastníky, mnohdy ji neumíme ani rozluštit.
K tomuto zamyšlení mě přivedl jeden článek a zkusím jej volně interpretovat.
Rozhovor byl podstatně delší, ale končil slovy Jany: " A myslíš, že on je opravdu tak nevychovaný?"
Ano, máš pocit, že je to přehnané?. Bohužel ne, stále ještě mnoho lidí je přesvědčeno, že štěněti se má "nechat mládí" a cvičit až po půl roce, pes z útulku musí si nejprve zvyknout a potom se určitě zklidní, atd - takových zažitých "pravd" je mnoho.
Kde můžeme hledat chybu?
Pořízením psa ses stal členem týmu, smečky. Je jedno jak to nazveme, důležité je, aby pes cítil důvěru k tobě, ale také respekt a byl ochoten pro tebe udělat téměř vše, co požaduješ. Psi jsou společenští tvorové a chtějí žít ve skupině. Ta skupina musí mít určitý řád, určité hodnoty, určitý systém. Jen tak bude skupina plná důvěry a respektu. Pokud necháš štěně, takříkajíc napospas osudu, aniž bys mu dokázal řád a systém postupně vysvětlit, a naučit jej se v něm pohybovat, je to podle mne totéž, jako když by dítě z tvého domova odvezli např. do Afriky a bez jakékoliv pomoci by se mělo učit žít v divočině. Potom je jisté, že štěně se naučí žít si "po svém", tak jak systém pochopilo a svoji hlavičkou zvládlo.
Mám pořadí hodnot povelů, mnohokrát jsi již četl, že zvládnuté přivolání je pro mne nejdůležitějším povelem. Ano, v rámci učení určitě, ale pokud připustím, že se mi to nepodaří, tak bude můj pes "maximálně" chodit venku pouze na vodítku. Ovšem pokud mu nemohu otevřít tlamu, manipulovat s jakoukoliv částí těla, sebrat mu jídlo z tlamy, ....jsou to situace, které později mohou ohrozit i jeho život. Ať již sebere na ulici něco podezřelého, zapíchne si klacek do čenichu a jiné hrůzy, které raději nechci přivolávat. Ale bohužel - štěstí přeje připraveným.
Vezmi tedy na vědomí výchovu psa jako celek, na jednu stranu si naskládej život svůj, abys věděl, co se psem budeš chtít nebo muset absolvovat a na druhou stranu si k tomu přiřaď slova, říkejme jim klidně povely. V tomto přehledu to ti vyjde naprosto jednoznačně, co můžeš "posunout" dozadu a co potřebuješ učit a vysvětlovat již nyní, hned, dokud je čas.
Když tě pes vnímá jako parťáka, hodného úcty, bude se k tobě chovat krásně - a také se bude cítit šťastně a bezpečně. Tvůj pes touží po někom, kdo má vše pod kontrolou. Pokud věří, že může nechat rozhodnutí na tobě, nemusí sledovat náš komplikovaný lidský svět, bude rád relaxovat a užívat si života. A také bude rád konat vše, co jim nabízíš a je tedy snadné je potom naučit "dobrému chování". A to zase oceníš ty, a přijde tvoje pochvala a pozornost, což velmi ocení tvůj pes. Tento koloběh právě zajišťuje, že váš tým je prostě v souhře a psovi umožňuje vyloučit chování, které ty neoceníš.
Psi milují ve skutečnosti vědomí, co mají dělat a co nemají dělat.
Stejně jako každý, kdo se učí cizímu jazyku, tvůj pes má pocit jistoty, když rozumí tomu, co říkáš.
Když řekneš slovo, aniž by štěně vědělo, co to znamená, když jej postavíš do situace, kterou nezná, ale ty jej chceš trestat za to, že se chová (podle lidských zvyklostí) nevhodně, znejistí, nebude se cítit bezpečně. Nestačí štěně jen milovat, lásce nerozumí tak jak my lidé, chtějí jen potěšit toho, koho respektuje. Je nutné mu porozumět a hlavně naučit jej rozumět nám a našemu světu.
Jak tedy postupovat? Již jsem to naznačila - vyber si zhruba 50 slov, o kterých jsi přesvědčen, že je budeš ve vaší smečce potřebovat, u každého slova si stanov prioritu času a začni.
Končím tím, čím jsem začala - prosím, vezmi na vědomí výchovu psa a přidávám - DOKUD JE ČAS.
Haf a pac Lída
A pokud chceš umět vychovávat, přihlas se na víkend v Telecím 29.3 - 31.3.2019, ještě je 5 volných míst.
https://www.facebook.com/events/228682668029405/
www.eref.cz
1. Odměna - je to psí pohon, motivace, pro kterou je pes ochoten pracovat. Je tedy nezbytné najít tu odměnu, která je pro našeho psa TOP. Zdaleka není odměnou jen pamlsek, ani hračka nemusí být to pravé ořechové. Možná to bude hra přímo s tebou, možná dá přednost radosti v tvém hlase. Je mnoho způsobů jak psa odměnit, ale jen jeden způsob bude ten nejlepší. A tvým úkolem je najít si odměny, které má štěně rádo a seřadit od těch nejúčinnějších až po ty jen-tak.
PAMATUJ - dobrý trénink je pro psa převod hodnoty TOP odměna - TOP nadšení pro práci.
Přemýšlejte i o sobě, když je TOP odměna např. hra přetahovaná a ty s tím zrovna nadšený nejsi, těžko nabídneš s odměnou i žádoucí atmosféru. A vše platí i opačně - pokud jsi zvolil v dané situaci odměnu příliš vysoko, může se stát, že má pes potíže s přemýšlením, neboť odměna zabírá značnou část kapacity jeho mozku. Jdi tedy okamžitě do hodnoty nižší.
2. Již jsme zmiňovali plán výchovy - již v něm musí být konečný cíl rozdělen do malých cílů. Často je snaha "vysvětlit" pejskovi povel, a když jej pochopí, začneme jej používat v praxi jako kdyby bylo hotovo. Ne, je nutné jít po malých krocích. Nejčastěji se to stává bohužel u povelů, které by byli pro život prospěšnější, kdyby je pes zvládal na 100%. Např "zůstaň", "ke mně", "stůj"....
Plán výchovy pro konkrétní jedince se naučíme sestavovat na semináři 29.3. - 31.3. v Telecím.
3. Kontrola rozptýlení - čím větší naše kontrola bude, tím budeme sice postupovat pomaleji, ale tím kvalitnější bude posilování cviku. Správná míra rozptýlení nám nastavuje větší úspěch v konečném cíli a minimalizuje naši frustraci z neúspěchu. Musíš vědět, jakou hranici rozptýlení nastavit, aby byla úměrná úrovni výchovy a pes byl schopen ji tolerovat. Jen tak posílíš důvěru ty - pes, pes - ty. Pamatuj, že tolerance rozptýlení poroste nejen proto, že jej trénink učí soustředit se na práci, ale také s rostoucí důvěrou v tebe. Nezapomeň na pravidlo 1:20, které tu platí beze zbytku.
4. Odměň se sám - trénink by měl být nejen krátký a neúnavný, ale také zábavný pro obě strany. Jen tak bude také odměnou pro obě strany. Dlouhodobá odměna je složitější - pokroku si jistě všimneš, ale malých úspěchů většinou ne. Zaveď si deníček a zaznamenávej všechny pokroky, úspěchy, neúspěchy. Nejen se stane tvým pomocníkem při plánování dalšího tréninku, ale zároveň i odměnou, protože uvidíš "černé na bílém" jak postupujete kupředu. Samozřejmě i opačně, pokud tam např. uvidím vícekrát po sobě 1:20, přijdu brzy na to, kde je chyba. Jako u každé výchovy, i zde nejen nastavení cílů, ale i vedení záznamů přibližuje úspěšný výsledek.
Příklad deníčku
1.1.2018 - zůstaň - 0m - 10 sekund (poznámka)
10.1.2018 - zůstaň - 3m -20 sekund
Za deset dnů jsme nejen zvýšili metry mého vzdálení, ale i délku bezpečného času ke splnění
5. nezpomalovat výcvik je poměrně velký úspěch. Mnoho lidí jej časem zpomalí, i když vím, že neúmyslně. Důvodů bývá několik
- pilíře 1,2,3,4 nebyly dobře nastaveny a tím není vidět úspěch, který je motivací pro tebe
- při tréninku jsi respektoval nedbalý výkon, což se brzy projeví
Měj na paměti, že při plánování dalších kroků STÁLE musíš mít na paměti, že máš
6. Dosažitelný cíl - Plán výchovy již máme, ale provést jej dobře je věc druhá - cíl musí být dosažitelný s aktuálním psem (nálada, zdraví, po jídle...) a v současném prostředí (JRT na louce, kde byli před chvíli zajíci....) Když vidíš špatné reakce během tréninku, musíš operativně zareagovat
- změnit místo?
- splnit vše z plánu?
- něco je třeba posílit? Odměnu? Můj projev?
BONUS PRO VÝCHOVU - Základní pilíře jsme si řekli, použili a teď k nim přidáme bonus - HRA. Všichni tvorové se učí nejlépe, když je zábava, legrace a čím mladší tvor, tím radostněji hru přijme, dá se jí okouzlit. Pokud má štěně správné základy socializace, můžeme hrou ovlivňovat výchovu strašně rychle. Ale přesto tvrdím - zábava to musí být pro obě strany. Později, až to bude sebevědomý jedinec, bude správná volba hry těžší a náročnější záležitostí.
Dalším pilířem můžou být tvoje znalosti, tvoje umění - tak šup potkáme se v Telecím? Vše nejde napsat, něco musíš i vidět, prostě to chce praxi.
29.3 -31.3. 2019 - Víkendovka UMĚNÍ VÝCHOVY
Haf a pac Lida
Většinou každý z nás má snahu k sobě přivolat štěně, které jsme si pořídili, a používá k tomu nějaké slovo - povel. Také již víme, že máme po splnění štěně odměnit. Po nějakém čase zjistíme, že vše se míjí účinkem a pejsek neposlouchá. Musíme začít od začátku. Pokud jsi nějaký povel již používal, na chvíli na něj zapomeň a "pořiď" si jiný. Pes totiž má s tvým povelem spojen výsledek - někdy jdu, někdy nejdu a to by bránilo v nápravě. Např. pokud jsme používali "Ke mně" nahradíme to slovem "Pojď". Jak potom vrátit povel "Ke mně" si řekneme příště, na to je čas. Důležitý je pro nás příchod k nám za všech okolností. A nyní můžeš začít s nácvikem podle Pravidel Common sense.
Ano, tvoje dovednost rozpoznat kdy ještě neúplně zvládnutý povel vydat a kdy ne, je pravidlem číslo jedna. Často vidím, jak psovod vydává štěněti nebo mladému psu povel nedaleko hrajících si dětí nebo psů. Ta mladá hlavička si nemůže ještě uvědomit, že má běžet k tobě, když děti nebo psi nabízejí novou, neotřelou zábavu. Až budeš s nácvikem tak daleko, že si můžeš dovolit povel vydat, bude to skvělé a směle jej použij. Ovšem nejčastější chybou, především u štěňat, je snaha pochlubit se před přáteli a známými co všechno už naše zlato umí. Chaos, zmatek v hlavě malého písklete - vše nové, situace, lidi, slova, nic neznám a teď povel? Většina z nich to nedá a my láskyplně odpustíme, neboť vzadu v mozku víme, že vydání povelu byla naše chyba.
Než začneš s tréninkem, nauč se pravidlo 1:20. Povel vyslov jen jednou a čekej na splnění. Pokud máš jistotu zvládnutého cviku, přidej rozptýlení. Pokud pes dá ihned přednost rozptýlení - vrať se o krok zpět a dvacetkrát cvik zopakuj (NE NAJEDNOU!). A znovu pokračuj o krok výš.
Připrav se a ujisti se, že podání odměny nebude úplatkem, ale odměnou. To znamená, že nedržíš odměnu jako návnadu, nýbrž ji použiješ okamžitě při splnění, takže ihned jakmile přijde k tobě. Velice výhodné je použít dvě odměny zároveň - milá pochvala a podání pamlsku nebo hračky.
V počátcích prvních nácviků se ujisti, že neexistuje žádné rozptýlení, i když budeš nacvičovat třeba v domácím prostoru. Rozptýlením může být pro štěně oblíbená hračka na cestě k tobě, další zvířátko, ale i vůně z kuchyně, hrající si ratolesti vedle v místnosti, v zahradě.... Tím docílíš, že štěně s tebou bude chtít spolupracovat - jsi pro něj ty nyní jediným rozptýlením. Staň se ještě i zábavou a máš vyhráno.
Psi obecně chtějí trávit čas tam, kde je zábava a jídlo. Udělej tedy z vaší výchovy zábavu a přinášej mu k tomu pamlsky. Samo o sobě to nestačí k tomu, aby se naučil přijít, když jej zavoláš, ale bude to celé jednodušší. Staň se tím, s kým pes chce v daný moment být, sdílet radost a odměnu. Jak toho docílíš?
Třeba takto:
Další triky se dozvíš na kurzu "Umění výchovy štěněte" nebo "Zlatá pravidla výchovy"
Zábava a odměna se jistě neminula účinkem, tak nepřestávej. Udělej to znovu a další den, potom následující a několikrát denně. Někdy podej štěněti pamlsek, někdy mu nabídni hračku a přetahuj se s ním, jindy jej hodně podrbej, vymýšlej další odměny, podle toho co štěně potěší. Nepřestávej, dokud si nejsi jist, že přijde vždy kdykoliv si vzpomeneš. Pokud je to tak, můžeš začít přidávat rozptýlení. Přidávej pomalu a vždy trénuj do té doby, než se znovu ujistíš, že již novou situaci zvládáte velmi dobře. Měj na paměti naše pravidlo 1:20 - jestliže jednou nepřijde, vrať se o krok zpět a zopakuj 20x bezchybně a můžeš znovu pokračovat. Jen tak docílíš v budoucnu výborného přivolání. A jak se říká - "Spěchej pomalu, vše chce svůj čas"
Už nastala doba, kdy s nácvikem vyjdeš do veřejného prostoru? Tak si přečti pravidla, které ti usnadní a přiblíží dobrý výsledek.
Vyber prostor, který není rušnou ulicí, psím parkem a podobně. Nejlépe poslouží odlehlejší louka, kde máš přehled a můžeš reagovat podle toho, co vidíš. Procházejte se spolu, štěně samozřejmě na volno. Mnoho psů, zejména štěňat a mladých bude potřebovat dostatek času na to, aby bylo schopno vnímat tvůj povel (mnozí i tvoji osobu) v prostoru, který si neočichalo, nepřečetlo poštu od svých psích přátel i nepřátel, nezjistilo, co vše se dělo v prostoru před tím než jste jej společně navštívili. Dej mu tedy čas a nezkoušej, zda tvůj povel funguje. Pokud totiž neuspěješ, čeká tě 1:20 to jistě nemáš v úmyslu. Jakmile vidíš, že má "načteno" můžeš začít s nácvikem stejně, jak jsi pracoval v domácím prostoru. A když máš jistý úspěch přivolání zde na odlehlém místě, přidávej po malých dávkách další rozptýlení. Počítej s tím, že tady tě čeká 1:20 vícekrát, ale nepolevuj, jde nyní o hodně. Je to totiž doba, kdy štěně již se osamostatňuje, již na tobě tolik závislé není a většinou každý z nás tu trochu "z radosti" přidá více rozptýlení než je zdrávo.
Pravidlo téměř neznámé - na konci (nebo i jindy) bude třeba připnout pejska na vodítko. Samozřejmě jej musím přivolat a připnout. V tom okamžiku uděláš pro něj z odměny trest. Propojení s tebou musí zůstat zajímavé. A po pravdě, co myslíš že je zajímavé na tom, že poslechne, ty připneš vodítko a se slovy "jdeme domů" (nebo jinými) odejdeš z místa, kde bylo tolik zábavy? Tak jak na to? Když splnil malý prcek povel pro přivolání, po odměně mu dej ještě další povel, o kterém víš, že jej má na 100%. Samozřejmě po něm odměna a teprve nyní vodítko. A následuje to, čemu já říkám "pohádka", odborně se tomu říká komunikace. Jenže stroze komunikace nevystihuje nic. Pohádka je pro psa tvůj velice laskavý, melodický a hlavně divadelně zajímavý hlas, který povídá cokoliv. Slova psa nezajímají, reaguje na tvoji intonaci. Ráda do pohádky vkládám slova jako ..."chápeš to Ebi?...a podobné otázky. Donutí tě to změnit intonaci a znovu upoutá pozornost pejska. A když nevíš co povídat, povídej klidně opravdovou pohádku. Po nějaké době můžeš přidat trik - odnes domů zajímavou větev, oblíbenou hračku. I to ale musíš nacvičit. Jak na to někdy příště.
Jak pracovat s "pohádkou" se dozvíš na kurzu "Umění výchovy štěněte" nebo "Zlatá pravidla výchovy"
Většinou každý z nás má snahu k sobě přivolat štěně, které jsme si pořídili, a používá k tomu nějaké slovo - povel. Také již víme, že máme po splnění štěně odměnit. Po nějakém čase zjistíme, že vše se míjí účinkem a pejsek neposlouchá. Musíme začít od začátku. Pokud jsi nějaký povel již používal, na chvíli na něj zapomeň a "pořiď" si jiný. Pes totiž má s tvým povelem spojen výsledek - někdy jdu, někdy nejdu a to by bránilo v nápravě. Např. pokud jsme používali "Ke mně" nahradíme to slovem "Pojď". Jak potom vrátit povel "Ke mně" si řekneme příště, na to je čas. Důležitý je pro nás příchod k nám za všech okolností. A nyní můžeš začít s nácvikem podle Pravidel Common sense.
Ano, tvoje dovednost rozpoznat kdy ještě neúplně zvládnutý povel vydat a kdy ne, je pravidlem číslo jedna. Často vidím, jak psovod vydává štěněti nebo mladému psu povel nedaleko hrajících si dětí nebo psů. Ta mladá hlavička si nemůže ještě uvědomit, že má běžet k tobě, když děti nebo psi nabízejí novou, neotřelou zábavu. Až budeš s nácvikem tak daleko, že si můžeš dovolit povel vydat, bude to skvělé a směle jej použij. Ovšem nejčastější chybou, především u štěňat, je snaha pochlubit se před přáteli a známými co všechno už naše zlato umí. Chaos, zmatek v hlavě malého písklete - vše nové, situace, lidi, slova, nic neznám a teď povel? Většina z nich to nedá a my láskyplně odpustíme, neboť vzadu v mozku víme, že vydání povelu byla naše chyba.
Než začneš s tréninkem, nauč se pravidlo 1:20. Povel vyslov jen jednou a čekej na splnění. Pokud máš jistotu zvládnutého cviku, přidej rozptýlení. Pokud pes dá ihned přednost rozptýlení - vrať se o krok zpět a dvacetkrát cvik zopakuj (NE NAJEDNOU!). A znovu pokračuj o krok výš.
Připrav se a ujisti se, že podání odměny nebude úplatkem, ale odměnou. To znamená, že nedržíš odměnu jako návnadu, nýbrž ji použiješ okamžitě při splnění, takže ihned jakmile přijde k tobě. Velice výhodné je použít dvě odměny zároveň - milá pochvala a podání pamlsku nebo hračky.
V počátcích prvních nácviků se ujisti, že neexistuje žádné rozptýlení, i když budeš nacvičovat třeba v domácím prostoru. Rozptýlením může být pro štěně oblíbená hračka na cestě k tobě, další zvířátko, ale i vůně z kuchyně, hrající si ratolesti vedle v místnosti, v zahradě.... Tím docílíš, že štěně s tebou bude chtít spolupracovat - jsi pro něj ty nyní jediným rozptýlením. Staň se ještě i zábavou a máš vyhráno.
Psi obecně chtějí trávit čas tam, kde je zábava a jídlo. Udělej tedy z vaší výchovy zábavu a přinášej mu k tomu pamlsky. Samo o sobě to nestačí k tomu, aby se naučil přijít, když jej zavoláš, ale bude to celé jednodušší. Staň se tím, s kým pes chce v daný moment být, sdílet radost a odměnu. Jak toho docílíš?
Třeba takto:
Další triky se dozvíš na kurzu "Umění výchovy štěněte" nebo "Zlatá pravidla výchovy"
Zábava a odměna se jistě neminula účinkem, tak nepřestávej. Udělej to znovu a další den, potom následující a několikrát denně. Někdy podej štěněti pamlsek, někdy mu nabídni hračku a přetahuj se s ním, jindy jej hodně podrbej, vymýšlej další odměny, podle toho co štěně potěší. Nepřestávej, dokud si nejsi jist, že přijde vždy kdykoliv si vzpomeneš. Pokud je to tak, můžeš začít přidávat rozptýlení. Přidávej pomalu a vždy trénuj do té doby, než se znovu ujistíš, že již novou situaci zvládáte velmi dobře. Měj na paměti naše pravidlo 1:20 - jestliže jednou nepřijde, vrať se o krok zpět a zopakuj 20x bezchybně a můžeš znovu pokračovat. Jen tak docílíš v budoucnu výborného přivolání. A jak se říká - "Spěchej pomalu, vše chce svůj čas"
Už nastala doba, kdy s nácvikem vyjdeš do veřejného prostoru? Tak si přečti pravidla, které ti usnadní a přiblíží dobrý výsledek.
Vyber prostor, který není rušnou ulicí, psím parkem a podobně. Nejlépe poslouží odlehlejší louka, kde máš přehled a můžeš reagovat podle toho, co vidíš. Procházejte se spolu, štěně samozřejmě na volno. Mnoho psů, zejména štěňat a mladých bude potřebovat dostatek času na to, aby bylo schopno vnímat tvůj povel (mnozí i tvoji osobu) v prostoru, který si neočichalo, nepřečetlo poštu od svých psích přátel i nepřátel, nezjistilo, co vše se dělo v prostoru před tím než jste jej společně navštívili. Dej mu tedy čas a nezkoušej, zda tvůj povel funguje. Pokud totiž neuspěješ, čeká tě 1:20 to jistě nemáš v úmyslu. Jakmile vidíš, že má "načteno" můžeš začít s nácvikem stejně, jak jsi pracoval v domácím prostoru. A když máš jistý úspěch přivolání zde na odlehlém místě, přidávej po malých dávkách další rozptýlení. Počítej s tím, že tady tě čeká 1:20 vícekrát, ale nepolevuj, jde nyní o hodně. Je to totiž doba, kdy štěně již se osamostatňuje, již na tobě tolik závislé není a většinou každý z nás tu trochu "z radosti" přidá více rozptýlení než je zdrávo.
Pravidlo téměř neznámé - na konci (nebo i jindy) bude třeba připnout pejska na vodítko. Samozřejmě jej musím přivolat a připnout. V tom okamžiku uděláš pro něj z odměny trest. Propojení s tebou musí zůstat zajímavé. A po pravdě, co myslíš že je zajímavé na tom, že poslechne, ty připneš vodítko a se slovy "jdeme domů" (nebo jinými) odejdeš z místa, kde bylo tolik zábavy? Tak jak na to? Když splnil malý prcek povel pro přivolání, po odměně mu dej ještě další povel, o kterém víš, že jej má na 100%. Samozřejmě po něm odměna a teprve nyní vodítko. A následuje to, čemu já říkám "pohádka", odborně se tomu říká komunikace. Jenže stroze komunikace nevystihuje nic. Pohádka je pro psa tvůj velice laskavý, melodický a hlavně divadelně zajímavý hlas, který povídá cokoliv. Slova psa nezajímají, reaguje na tvoji intonaci. Ráda do pohádky vkládám slova jako ..."chápeš to Ebi?...a podobné otázky. Donutí tě to změnit intonaci a znovu upoutá pozornost pejska. A když nevíš co povídat, povídej klidně opravdovou pohádku. Po nějaké době můžeš přidat trik - odnes domů zajímavou větev, oblíbenou hračku. I to ale musíš nacvičit. Jak na to někdy příště.
Jak pracovat s "pohádkou" se dozvíš na kurzu "Umění výchovy štěněte" nebo "Zlatá pravidla výchovy"
Trpělivost přeje Lída
Mnozí z vás si teď asi říkáte, co to bude za blábol. Ne, je to opravdu tak, již v prvních dnech je v zásadě rozhodnuto z kterého z nás bude vítěz a kdo bude poražený. Dlouho i nám trvalo, než se nám to v hlavě spojilo, i když na naši i vaši obranu musím říct, že praxe výchovy zažitá po desetiletí nechává v hlavě bloky, které si mnozí z nás ani neuvědomují.
Tak o co vlastně jde? Po "dospělácku" bychom to mohli nazvat první povel. Většina z nás se zaměří na "sedni", lehni", na povely, které si troufnu z praxe tvrdit, že naučím každého psa během několika minut, no dám si rezervu na maximálně pár desítek minut. I my jsme na dřívějších školkách štěňat tímto povelem začínali - je to stará, zažitá praxe a našemu egu lahodí, že klient odchází domů s již zvládnutým povelem a má se čím další týden zabývat. A klientovo ego je zase potěšeno tím, že se může před přáteli již chlubit, co jeho miláček umí. Ale je v zásadě často poražen ten, kdo čeká s přivoláním na pozdější dobu a tím ztratí lehce využitelný proces socializace a tím je čas, kdy štěně ještě neopouští rádo svoji smečku.
Ne ne, prvním "povelem" MUSÍ být přivolání. Ještě zdaleka ne ten opravdový povel, ale vše co nám k tomu pomáhá musíme hodně rychle využít. Již jsem se v socializaci zmiňovala, že do 3 měsíců je na nás štěně závislé a navíc si odnáší v paměti do života vše s čím se setkalo. Jistě jste často svědky jak nešťastný majitel marně a stále dokola volá ...Ke mně", "Pojď sem" a mnoho dalších zbytečných slov, neboť jeho miláček nemá spojen příchod k němu s něčím vyjimečným. Jen je s vámi hercem v tomto představení pro všechny kolemjdoucí. Štěněcí čas utíká rychle, tak jdeme na to.
Nachystáme si všechny možné přivolávací hry, v hlavě si srovnáme všechny možné situace, které mohou při přivolání nastat. A především si nachystáme co nejvíce motivátorů pro odměňování. Často vidím kolem sebe štěňátka stále na vodítku. Ano, jistě tam kde jim hrozí nebezpečí je to nutné, to stejné při nácviku v kolektivu bychom nejen rušili další, ale i si ničili již naučené, ale neupevněné "povely". Přesto VŽDY když nám to okolnosti dovolí máme štěně bez vodítka a režírujeme všechny možné hry na přivolání. Využij čas, máš ho jen zhruba do tří měsíců - nyní je to závisláček, který pod tvoje ochranná křídla přijde rád. A když se mu to navíc vyplatí, je to i s nadšením a radostí. A tak si to uloží do hlavy navždy.
Nikdy jsem v tomto čase nepoužila povel ...Ke mně"...Jeden důvod je prostý - občas nepřijde z různých důvodů - zvolila jsem špatný motivátor, můj hlas nebyl dostatečně nadšený, chtěla jsem hrát v naprosto nevhodném čase, nerespektovala jsem únavu a mnoho jiných. Já bych si jen kazila do budoucna povel. A druhý důvod je trošku skrytý. Ať chceš nebo ne, bude tvůj hlas při volání "Ke mně" tvrdý, neosobní, nebude slibovat žádné potěšení. Dalo by se říct, že bude smazávat všechny tvé motivátory. Ale když si vymyslíš "povel", který je měkký, už jenom vyslovením tě nutí být jedním z motivátorů, tak se šance na úspěch mnohonásobně zvýší. Schválně zkus to! A nahlas! Přísně řekni "Ke mně"! A mile "Panenko moje"....A teď opačně, mile vyslov "Ke mně" a přísně "Panenko moje". Snad vidíš rozdíl, vidíš že v druhém případě není intonace přirozená. Věnuj vymýšlení slova pro přivolání dostatek času, je to důležité a ty nemůžeš ho měnit, bude tě provázet někdy i celý život.
Stále opakuji slovo motivátor. No milí zlatí teď si tu řekneme hlavní motivátory, ale jistě každý z vás vymyslí další. Je to vše, co může být pro vaše štěňátko (ale i dospělého psa) odměnou, pochvalou, povzbuzením.
- tvoje intonace hlasu - milá, hebká, radostná, slibující ti pomůže navodit dojem štěněte, že stojí za to přijít a zkusit co za radost s tebou bude. Nácvik tohoto hereckého výkonu trvá někomu poměrně dlouho, což je vzhledem k času škoda. Ze zkušenosti vím, že především střední a starší věková kategorie má pocit, že bude před lidmi vypadat trapně. Tak volám dospěláci - až budeš hrát divadlo s již dospělým psem o přijití-nepřijití bude ti daleko trapněji, to mi věř.
- pamlsky různých druhů - přemýšlej o vaší společné budoucnosti již teď - až zjistíš, který pamlsek je TOP, nechej si jej na hry pro přivolání, další třeba na budoucí nácvik výstavy nebo na nácvik různých sportů. Platí ovšem, že tento motivátor máš nyní při výchově stále při sobě. Na zrušení odměňování bude ještě dostatek času.
- hračky jsou oblíbenou odměnou, ovšem proto že si hraje s tebou!!! Často je slyšet, ale naše štěně si nehraje. Ne, samotné si hrát nebude, ale tvoji spolupráci vezme rádo, tak jak mělo rádo spolupráci svých sourozenců. A i tady platí, že bude některá hračka ve větší oblibě než jiná. Postupuj stejně jako u pamlsků. Ale i tady platí, že v některé kapse se dobrý motivátor najde.
- hra. Již ze své podstaty a tak jak je naučeno od matky je pro štěně nejen přirozenou radostí, ale i prostředkem k výchově. Hrou fena-matka učí štěňata komunikaci, smečkovému chování, obraně i útoku. Pro štěně jsi se stal náhradní matkou, tak pokračuj stejně, přinese ti to rychlý a kvalitní rozvoj štěněcích návyků. Některým štěňatům přijde po návratu k tobě společná hra jako největší motivátor. Ovšem milí přátelé, chce to být připraven. Moje oblečení musí tomu odpovídat. Těžko bude pro štěně nějak povzbuzující hra, u které budete stát. Ono žije ještě při zemi, tak šup šup za ním!
- další motivátory a jejich vymýšlení nechám na tobě, je to důvod být sám sebou, vymyslet to, co je přirozené mně, protože štěně velmi lehce vycítí, že to jen hraješ, že nejsi tím, za koho se vydáváš. A to je pro přivolání velmi špatný start. Já raději použiji jeden z našich příběhů, abych potvrdila moje slova - bude tě první přivolávací povel provázet celý život.
Naše Valentýna se narodila v lese, daleko od lidí, kde jsme žili. Socializace byla naplánovaná, její výchova pochopitelně začala přivoláním a hrami s tím spojenými. Povelem pro ni bylo..."Panenko moje" a k tomu někdo z nás podřepl na její úroveň a tleskal na upoutání pozornosti. Odměnou zpočátku byla společná hra, později slovní dlouhá pochvala s polaskáním. Samozřejmě jak rostla, nebylo třeba jít do podřepu. Často byl v našem plánu socializace odjez do civilizace, abychom ji co nejvíce přiblížili to, s čím se neměla příležitost setkat. Jen jsme do plánu zapomněli zahrnout Adélu. Adéla byla srna, ne moc zdivočelá, narodila se totiž tam, kde jsme žili a pokud tu nebyli ubytovaní klienti, procházela se po středisku jako doma. Jen když šla ven celá smečka, uklidila se pod ochranu lesa. No sice někdy až na naše hlasité zavolání, ale pořád to šlo. Už jistě všichni tušíte - ano šla jsem jen s Vali, protože bylo třeba vychovávat a upevňovat již naučené a to Adéla nepovažovala za důvod se schovat. Nikde nikdo, jen Adéla, já a pubertální Vali. Dodnes podezřívám Adélu, že si chtěla hrát, protože počkala, až Vali přijde dostatečně blízko a teprve potom vyrazila. Vali za ní, já za nimi. Přiznávám, prohrávala jsem o mnoho srnčích a psích délek. Po nějaké době mi došlo, musíš zkusit přivolání, nebudeš tu běhat jako mladice, na to nemáš. A tak přišlo moje ....Panenko moje...Dnes se můžu pochválit, že i v tom šoku jsem podala maximální výkon a můj hlas zněl téměř stejně mile jako při nácviku. A světe div se, po chvíli se moje pubertální parťačka objevila. Sice její kožich naznačoval, kudy všude s Adélou běželi, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Přišel druhý herecký výkon a já jsem ji s obrovským sebezapřením pochválila. Jen jedna chybka se stala - já dobře "nepřečetla" řeč těla a tím jsem dovolila, že k této situaci vůbec došlo. Před akcích jsem nepoužila žádný prostředek k odpoutání pozornosti ani žádný motivátor. Když už k akci došlo, bylo pozdě. A protože mám plemeno, které si pamatuje mnoho věcí po celý život, zůstalo Vali v hlavě, vyběhnout můžu a když se vrátím bude odměna.
Ahoj Lida
Všichni psi jsou výsledkem lidské činnosti. Podle svých potřeb člověk psa šlechtil a tak vznikla plemena - samozřejmě různá podle potřeb a cílů člověka. Každá rasa psa tedy sloužila k jiným účelům a podle toho se formoval nejen exteriér, ale také povahové vlastnosti. My v průběhu výchovy i učení musíme s tímto faktem počítat a uvědomíme-li si ještě...
Velmi často slýchávám nebo čtu, proč ten můj pes nedělá tohle nebo naopak, dělá stále něco, co majiteli vadí a není schopen jej to odnaučit. Velké množství diskuzí mezi milovníky pejsků potom sklouzne k oblíbenému rčení , je to plemeno, které nejde vycvičit.
Vždy odpovídám, nejlépe ještě před tím, než si štěně dovezu domů. Teď si asi myslíte, že jsem spadla ze stromu, ale ne, opravdu potřebuji čas na to, abych se dobře připravila. Nejprve navštívit chovatele, raději vícekrát a vyzvědět co nejvíc o povaze vybraného miláčka. Štěndo s velkou dávkou sebevědomí bude potřebovat ve výchově úplně jiný přístup...
Než začneme vybírat, zkusíme si odpovědět na několik z mnoha otázek, abychom při výběru mohli zrovna hledat na dané otázky odpovědi:
Zdá se ti nadsázka moje slovo "přežít"? Věř tomu že to tak je, často se řeší slova jako zdemoluje vše, štěká, vyje, trpí separační úzkostí. Rady jsou různé, mnohdy neodborné a my v domnění, že podle rad napravujeme, ničíme jeho život víc a víc. Konec bývá často inzerát prodám nebo útulek. Dnes se bohužel, díky situaci v pejskařském světě, stal pes módou, něčím co musím mít, abych byla IN, a nejlépe si koupit štěně, co mi "doporučili" na Facebooku. Tak skončí lovecký pes v paneláku, kde nikdo nemá čas na dlouhé vyřádění, bull u člověka, který by chtěl mít společenské plemeno na gauči a tak bychom mohli pokračovat. Opustím tuto smutnou oblast a raději JDEME NA TO! Než začneš, čekají tě první čtyři úkoly:
1. V klidu sedni a napiš si rozvrh, jak a kdy budeš nácvik provádět. Pokud jste dva, klidně se do rozvrhu napište oba, protože odcházet v budoucnu poslední může i ten druhý. Začátek "výuky" by měl být co nejdříve, nejlépe hned druhý den. Jen tak se pro štěně stane samota normálním způsobem života.
2. Najdi klidné, bezpečné místo, kde bude štěně zůstávat. Tam mu dej jeho pelíšek (deku). Pokud to bude v bytě - nemělo by mít k dispozici celý byt, jinak má mnoho co ničit a tím se zabavit. A rovněž pro začátek není až tak moc vhodné hned u vchodových dveří - zvuky z chodby jej budou rušit a může se naučit štěkat. Pokud je to zahrada - přemýšlej, která kytka je jedovatá, co vše může rozkousat...A dvůr - ten bývá hodně nebezpečný z hlediska zranění - tady je lepší kotec (především kvůli bezpečnosti) nebo pečlivá prohlídka dvora.
3. Na místo přidej použitou hračku, ne novou. Předpokládám, že si štěně dovezlo ze starého domova. Přidej něco na žvýkání - pokud už znáš, co je oblíbené, pořiď si zásobu, nácvik bude častější, tím spotřeba větší. Pozor při rachlém nácviku, ať jej nepřekrmíš! S rozumem! Později jej můžeš naučit i na hračku plněnou pamlsky.
4. Před tvým odchodem musí být štěndo vyvenčené a unavené, aby spalo. A štěně spí hodně, tak je to snadné. Jen zpočátku ti zabere nácvik tohoto stereotypu víc času na "únavu" než samotný jakoby odchod. Ale nepodceň to.
A začínáme:
Počáteční denní odchod by měl trvat jen několik málo minut, podle povahy štěněte. Odvážný chlupáč snese víc času, u bázlivějších musíme postupovat opatrně. Pokud máš štěně v bytě a stále hraje rádio nebo televize, je dobré v prvních dnech nevypínat. "Odejít" je dobré několikrát za den, jen tím zrychlíš školičku přežití.
Když po tvém návratu bude štěně spát, nebuď jej. Pokud ale bude oslava tvého návratu příliš bouřlivá, vhodným způsobem to přeruš. (Například skáče, štěká.... měj připravenou hračku, pamlsek...a nabídni to namísto bouře. Pokud nic nemáš po ruce, alespoň nereaguj a příště nezapomeň. Tyto bouřlivé návraty by ti do budoucna mohli způsobit (a někdy nemalé) problémy.
Jakmile se ti zdá, že vše probíhá jak má, přidej času. Poradit neumím kolik, vše musíš naplánovat podle vyhodnocení situace. Pokud to přeženeš, určitě to dá něčím štěně najevo, proto pozorně vnímej jeho chování.
NIKDY netrestej po příchodu za jakékoliv zničení, štěkání, nepořádek!! Pamatuj si, že trestem návyk na odchod žádné štěně nenaučíš. To jen zvětší jeho obavy a způsobí, že při tvém odchodu se přidá stres. Raději si běž přečíst znovu bod číslo dvě.
Ideální ODMĚNA - až je štěně v klidu, sednout si k němu na zem a chviličku si co nejkrásněji - z pohledu štěněte - pohrát. Pokud není nic moc na hraní ( ale to bych se divila) mají rádi i relaxační masáž. Zkus se ji naučit, je to na zklidnění velká věc.
A nezapomeň, při nácviku by bylo vhodné vědět jak štěně se chová. Dnes není problém kamera, nebo alespoň si půjčit dětskou chůvičku, kde uslyšíš zvuky. Nebo se alespoň domluv ze sousedy, ať chvíli poslouchají a potom ti řeknou. Když jim vysvětlíš, že vlastně trénuješ samotu, pochopí do budoucna pokud vyjimečně bude nějaký hluk a možná to pomůže i navázat lepší vztahy.
Tak co nejvíce úspěchů a ať si již brzy můžeš odškrtat ve svém školním plánu přežití co nejvíc kolonek - to víš, učitelka ve mně i přes 25 let mimo zůstala Tak ahoj Lida
